AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Smyčka
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
KOBRA 11 - SMYČKA


Před třemi lety:

Rakouské noviny „Neuen“ podávají zprávu o zmizení patnáctileté holky jménem Karin Klären. Zmizela roku 2006 a doteď o ní nemá nikdo žádné zprávy.

Píše se den 13. 5. 2007, Karin sedí u počítače a dodělává věci do školy. Poslední dobou si hodně rozuměla s jednou svou kamarádkou, kterou měla ráda a nikdy na ní nedala dopustit, i když se osobně neznaly. Člověk by i řekl, že jsou to sestry, jenže nebyly, ale ještě ten den přišel Karin e-mail. Když si Karin asi tak před týdnem přestala se svou kamarádkou psát z neobjasněného důvodu a neozývala se ji, dotyčná jí přes e-mail citově vydírala. Karin si uvědomovala, že její bývalá kamarádka je všehoschopná. Nebylo to zrovna příjemné, jenže, co jí zbývalo. Uvažovala jak se jí zbavit, ale nic jí nenapadalo a rodičům to ani neřekla. Byla ráda, když se nikomu nesvěřovala, prostě takový samostatný člověk. Nebyla na nikoho citově vázaná. Přečetla si od dotyčné hrozivý a zároveň i poslední e-mail, který od ní dostala. Když ukončila činnost u počítače, šla ven. Její obvyklou trasu neponechala ani dnes náhodě. Svého psa jménem Kord si uvázala na vodítko a v maskáčovém oblečení vyrazila do lesa. Její cesta začínala jako vždy procházením po louce a rovnou vyšlapanou cestičkou do lesa.

Blížil se večer a pomalu se začínalo stmívat, západ slunce byl vždycky nejkrásnější a zrovna to Karin na konec své procházky milovala. Vždy si vyskočila na strom, a pozorovala krásné žluté až načervenalé slunce. Karin pokaždé zavřela oči a čekala, až se jí paprsky slunce budou dotýkat tváře. Jenže ten den se všechno změnilo, nástěnné hodiny ukazovaly devět hodin a Karin nikde. Nikdy mobil s sebou do lesa nenosila, protože by to byla pro ni jen zbytečnost, takže se jí nikdo nedovolal. Už od malinka chtěla dělat u policie a potřebovala k tomu nějaké přednosti. Každý se musí o sebe postarat sám.

Karin se stále neobjevovala, po hodinovém pátraní po ní, rodiče už nevěděli, co dělat, a proto zavolali policii. Ta samozřejmě přijela, vyslechla všechny v okolí jak je jejich prací. Dva z několika přítomných policistů se vrhla do prohledávání pokoje Karin. Úplně jednoduchý pokojík, nevypadal ani jako dívčí. Na stěnách plakáty různých závodních, ale i obyčejných vozů. Motorky, v dřevěném rámečku ona a pes, na nástěnce připíchnuté fotografie, kde je vyfocená s mnoha druhů motorek kolem sebe, polička zaplněná modely všech druhů vozů, prostě chlapecký styl. Rodiče ze své dcery měli celkem nervy, ale pro policisty celkem jednoduché na prohledávání. Po chvíli, kdy pomalu celý pokoj obrátili vzhůru nohama, nenašli nic, co by jim pomohlo. Náhle policistovi spadne propiska ze stolu pod skříň, pod kterou se samozřejmě zohne. Přitom si, ale všimne, že ze spodní části skříně je něco přilepené lepicí páskou. Policista to aktivně strhá, strhal čtyři papíry složené do čtverce. Postupně je otevíral a zjistil, že to má Karin jakýsi takový styl deníku, i když to jako deník nevypadal. Zážitky dobré ani zlé tam nebyly, ale popis, co by měla udělat. Jeden z papírů také obsahoval popis její kamarádky, která ji později citově vydírala. Ale objevuje se tam, že i rodiče jí nevěnují pozornost. Pořád na ni křičí, že ať něco dělá a podobně. Policista nebere tuhle stopu na lehkou váhu, stále netuší, jestli jejich dcera utekla anebo byla obětí únosu. Mezitím se druhý policista dostává k počítači, jenže Karin byla mazaná a měla schopnost si velmi dobře zabezpečit počítač. Ani dobrý technik by si s tím neporadil. Ale i přesto! Několik zmatení systému v počítači a hned byl přístup do všelijakého souboru. Bohužel, ale ani to jim nebylo nic platné. Nic co by pomohlo, nebylo. Policisté bez úspěchu, akorát s papíry přilepených pod skříní, odcházeli.
Uběhl týden od zmizení Karin, nikdo neměl žádnou stopu, kde by Karin mohla být. Ani když pomysleli na verzi únosu, se nikdo do doby, která uběhla, neozval. Postupem času rodiče, příbuzní, kamarádi, policisté i ostatní lidé nevěřili tomu, že by Karin mohla být ještě na živu. Jenže v tom stresu, nervozity, že se Karin něco stalo, nikdo nepomyslel na to, že sebou měla i psa Korda. Ten se po týdnu ukázal u domu. Byl hladový, vyhublý, horkem úplně zničený. Na některých částech těla i zakrvácený. To jediné byla dobrá zpráva, která po týdnu mohla být.

Druhý týden od zmizení Karin uběhl a stále nic. Další týden, další týden, další, další a stále další. Uběhlo půl roku a stále nic. Policie to pomalu začala vzdávat, rodiče přestali doufat, že Karin žije. Blížily se vánoční svátky a rodina Klären oslavuje první Vánoce bez Kariny.

Po třech a půl roku:

Když léto tak se vším všudy. Sluníčko, teplo, dovolená u moře, klimatizace. Ano, klimatizace. Záchrana pro většinu lidí, jak v autě, doma, kancelářích a dalších podobných míst. Jak naschvál přístroj na ochlazování vzduchu na stanici dálniční policie nejde. Policisté mají otevřená okna do kořán, aby jen trochu pustili čerstvého vzduchu do oddělení, jenže marně:
„Nechci vám nic říkat a ani radit, ale kdo by v takovém horku otevíral okna?“ povstane od svého stolu Andrea v červené sukni a bílém topu a rovnou si to míří ke kolegům na kanceláře, kde Tom i Semir mají zavřené oči, nohy na stole a pohlcují proudící studený vánek ze stolního větráku:
„Ice tea!“
„Kde?“ zpozorní Semir a koukne na Andreu:
„V kuchyni! Ne nemám ice tea, ale chci vám jen říct, že dorazila šéfka tak vám radím, běžte něco dělat. Přijela od zubaře a jako vždy s naší dlouholetou tradicí, nebude mít dobrou náladu!“
„Neboj, Andreo! My to máme všechno pod kontrolou“. Mrkne Tom na Andreu, která se na něj ušklíbne. Ale Semir z toho není zrovna dvakrát v pohodě, jenže než stačí něco říct, ozve se šéfka odvedle hlasitým výkřikem:
„Kranichu!“
„Hele dneska ne Gerkhane! To koukám! Většinou křičí „Gerkhane“ a včil nic? To jo, možná jí vytrhli zub a moje jméno se jí do monologu nevlezlo!“ reaguje na křičící šéfovou humorně Semir:
„No jo, pan Gerkhan dneska přetéká humorem“. Ozve se za jeho zády šéfová, která si přidržuje led na čele. Andrea jí pohotově nabízí křeslo, které šéfka využije. Usadí se a pohlédne na všechny tři, vykuleně tvářící se podřízené:
„Šéfko?“ nahodí řeč Tom:
„Nic neříkejte! Co tu ještě děláte?“ podřízení jaksi nechápou: „do háje, vždyť jsem vám říkala, že dneska máte být na dálnici a pochytat všechny neukázněné řidiče!“
„Nechápu!“ zamumlá Semir:
„Asi jsem si spletla dveře! To už ti od těch celníků jsou chápavější!“ vyhodnotí šéfka situaci a bez jakéhokoliv dalšího komentáře odchází do své kanceláře. Kolegové se jen na sebe podívají, pokývnou hlavou a už si to trádují k modrému Mercedesu. Tam jako první věc udělá Tom to, že zapne klimatizaci. Bohužel! Jak naschvál taky nejde! Tom surově uhodí do volantu, Semir na něj jen smutně pohlédne:
„Pojedeme mým no!“
„No jeď sám! Už mám těch techniků, co naše auta zpravují, plné zuby. Dneska se vším už vážně prásknu! Fakt! Jeď sám, mrknu se na to. Už těm ničitelům své služební autko nedám!“ Tom si odepíná pás, vystupuje a otevírá kapotu svého služebního vozu. Semir usedá do svého stříbrného BMW a odjíždí. Vše pozoruje šéfka z okna.

Hustý provoz způsobuje kolony na dálnici, do jedné z nich se připlete i Semir se svým služebním vozem. Před ním stojí desítky aut se zapnutými blinkry. Příčinou kolon vozů je nehoda vepředu. Semir už ví, že u takové nehody nesmí chybět Bonrath s Herzbergerem, a proto jim dává vědět vysílačkou:
„Kobra 11, Bonrathe ozvěte se!“
„Tady Bonrath, co je Semire?“ Semir se ladně zaposlouchal do znějící hudby, kterou si řidička v sousedním voze pustila:
„Semire, ozvi se!“ žena z vedlejšího vozu pozoruje Semira, který je rukou opřený o otevřené okno, má zavřené oči a z vysílačky se mu ozývá Bonrathův hlas:
„Semire sakra!“ zvýšený hlas konečně Semira probudí, vyjukaný se ozývá:
„Promiň Bonrathe, ale něco jsem potřeboval udělat. Prosím tě, co se vepředu zase děje?“
„Nehoda! Jestli se chceš dozvědět víc a popřípadě i vidět, můžeš dojet po odstavném pruhu, ale bude to o hubu“.
„Ne v pohodě, těch dvě stě metrů dojdu pešky. Konec“. Semir až zvědav co se vepředu děje jak ho Bonrth napíná, zapomene zamknout služební vůz. Bez přemýšlení se vrhá rychlým krokem k nehodě. Prochází kolem několika metrové kolony vozů, neklidní řidiči po sobě křičí, jsou nervózní.

Když Semir konečně dojde na místo nehody, nemůže uvěřit tomu, co vidí. Černý Lexus zaparkován mezi dvěma jehličnatými stromy. To by přežil jen málokdo:
„Pane Bože!“ vzdychne Semir. Hned ze zadu ho lehce praští Bonrath po hlavě složkou s papíry o nehodě:
„Tak co?“
„Cos prosím tě dělal? Ses mi nemohl ozvat?“
„Promiň Bonrathe! Jaksi jsem se zaposlouchal do hudby z vedlejšího auta. Tak co se tu vlastně stalo?“
„Podle výpovědi svědků si dva blázni hráli na honěnou. Černý Lexus, který již můžeš vidět zaparkovaný mezi stromy…!“ poukáže Bonrath prstem na černý Lexus: „a černá Audi. Řidič ujel“.
„Řidič Lexusu mrtev?“
„Ne! Zmizel!“ když Semir očima přejede brzdnou dráhu, proražená svodidla a nakonec nabouraný Lexus, těžko věří, že dotyčný odešel po svých, ale v dnešní době je všechno možné. Za Semirovými zády se objeví Hartmut:
„Ahoj Semire, kde je Tom?“ kouká kolem sebe Hartmut a hledá druhého kolegu:
„Zpravuje AC, zase!“
„To je velmi nepříjemné, ale já jeho vůz jako poslední neměl, takže na mě to svádět nemůže. Řekni mu, ať se pak za mnou staví, že mu ho dám do kupy“.
„Díky! Tak co si o tom myslíš? Jo Bonrathe, jestli jste ještě majitele nezjistili tak co nejrychleji bych prosil!“ Bonrath, ale i Herzberger se na sebe podívají a pak na Semira provokativně vypláznou jazyk, ten si jich naštěstí nevšiml, těžko by to pak asi rozdýchávali:
„Řidič byl celkem výborný jezdec, brzdná dráha je rovná jako podle pravítka. Prostě obyčejná nehoda s výbornými jezdci, jenže, ale co není normální, kde zmizel řidič?! To už je, ale vaše práce. Poroučím se! Ahoj!“
„Ahoj! To ten den zase začíná!“ mumlá si při odchodu zpátky pro sebe Semir, ale to ještě netuší, že u jeho vozu stojí úplně zakrvácená černovlasá holka v montérkách a zeleném roztrhaném tričku.
Tom se stále věnuje vrtáním se v motoru. Od hlavy až po paty je špinavý, ruce zamazané od motorového oleje. To, ale neví, že ho z dáli pozoruje tmavovlasá zelenooká žena v bílém topu a džínách:

„Dobrý den, nechcete pomoct?“ Tom se tak lekne, že se hlavou bouchne do otevřené kapoty vozu:
„Au!“
„Promiňte! Nechtěla jsem vás polekat, jste v pořádku?“ doběhne slečna k Tomovi a podívá se na jeho hlavu:
„Dobrý, ne v pohodě. Jak jste to myslela, jestli bych nechtěl pomoct?“
„Mám praxi automechanika, pokud je to klimatizace, jako že předpokládám, že je tak tu vám zpravím jedním tahem“. Toma jen překvapuje, jak taková krásná slečna rozumí autům. Zmateně odstupuje a přenechává práci neznámé slečně.

Semir přichází ke svému služebnímu vozu, vidí černovlasou holku, jak se svírá bolestí a zakrvácenou hlavou u předního kola vozu. Ihned se k ní s vážností sklání a pozvedá ji hlavu na úroveň jeho obličeje:
„Kdo jsi? Předpokládám, že si ta z toho Lexusu, že je to tak?“
„Ano!“ odpoví potichu holka, že jí nejde ani rozumět:
„Odvezu tě teď do nemocnice a potom mi všechno vysvětlíš ano?“
„Ano“. Semir pomáhá dotyčné vstát a otevírá jí přední dveře svého vozu. Rychle nastupuje na místo řidiče, zapíná majáček, a co nejrychleji se pokouší z husté kolony vozů vyjet. Po chvíli nervování se s ostatními řidiči a troubení, mizí v dáli.

„A jak se vlastně jmenujete?“ zajímá se Tom, popíjející vodu v kelímku:
„Hotovo!“ vyhrkne žena a otočí se na Toma, přitom si ještě otírá ruce do kusu hadrů, které ji předtím ochotně Tom donesl: „Lena Köllerová, mám tu schůzku s paní Engelhardtovou“.
„S naší šéfkou?“ optá se zvědavě Tom a polkne slovo, které mělo začínat další větu:
„Ano za vaší šéfkou, ale teď už opravdu musím. V tuhle chvíli už klimatizaci máte spravenou a pro příště, dejte to někomu zkušenějšímu“. Žena jménem Lena, opouští ještě zamazaná parkoviště stanice dálniční policie a mizí ve dveřích služebny. Tom se jen usměje a opatrně zavírá kapotu vozu, poté do něj usedá a uchopí vysílačku:
„Kobra 11 volá Semira, Semire ozvi se!“ ale Semir se neozývá, jelikož je mimo vůz.

Čekárna pohotovosti přetéká plno mladých, ale i starých lidí. Mezi nimi i Semir, nervózně přešlapující u kávového automatu. Mezitím mu zazvoní mobil v kapse:
„Ano Gerkhan“. Řekne potichu do mobilu Semir, neunikne, ale neunikne pohledů zvědavých pacientů:
„Ahoj Tome, no nemohl jsem se ozvat, jelikož jsem v autě nebyl ty chytráku…Já, že jsem na tebe hnusný? Tak hele! Na dálnici se stala poměrně děsivá, ale i zvláštní nehoda, po telefonu ti to vysvětlovat nebudu. To by celá nemocnice do vteřiny věděla, co řešíme…Co dělám v nemocnici, co asi! Přišel jsem darovat krev, Tome…! Tome! Zavěsil!“ řekne si pro sebe Semir, ale než stačí vytočit ještě znovu Tomovo číslo, z ambulance vychází černovlasá holka s ovázanou hlavou:
„Tak co pane doktore?“ zajímá se Semir a opatrně holku pohladí po rameně:
„Vaše dcera je v pořádku“. Semir i holka se dají do smíchu, ale doktorovi nic neříkají a nechají ho mluvit dál: „ale jen po psychické stránce. Zdůrazňuji to proto, že vypadá, jako by prožila nějaký šok, ale nic takového. Ale po fyzické, lehký otřes mozku, bolesti břicha, je jen naražené, musí ležet doma v teple“.
„Dobře, děkuji, pane doktore, nashledanou“. Mávne na rozloučenou Semir, oba dva prochází dlouhou nemocniční chodbou až k východu, tam se, ale Semir zastaví, holka se na něj podívá smutným pohledem:
„Co je?“
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Karin“. Semir jen pokývne hlavou, že pochopil a s Karin nasedají do vozu. Tam se znovu pokouší Semir dovolat svému kolegovi, jenže marně. Karin se na něj podívá:
„Je mi líto, že ses kvůli mně s někým pohádal!“
„Moment! Jak víš, že jsem se s někým pohádal?“
„Instinkt, ne! To byl vtip, ale vždy jde poznat, když se někdo s někým pohádá. Smutný obličej, nezvadání hovoru. Znám to velmi dobře“. Semira Karin zarazila:
„No to neřeš, teď pojedeme na služebnu, sepíše protokol a povíš mi, co se všechno stalo!“
„Ne jen to ne!“ vyhrkne zmateně Karin
Arrow
„Proč ne?“ Semir se ani po chvíli dívání se na Karin nedočkává odpovědi, proto se rozhodne a nemění na tom nic měnit:
„Jedeme na služebnu!“ ale ani už na to Karin nereaguje, i když už předtím protestovala proti cestě na služebnu. Zaslzenými očima sleduje míhající se auta kolem nich, Semir stále přemýšlí, co Karin doopravdy je a proč nechce na služebnu.

„Tome, kde je Semir?“ přepadne hlasem šéfová v kanceláři Toma:
„Ano šéfko?“ zpozorní Tom a utře si zpocený obličej do kapesníku: „nevím a je mi to jedno!“ šéfová vůbec nechápe co s Tomem zase je. Usedá před něj na Semirovo místo a čeká, že Tom něco řekne, ale po chvíli čekání se nedočkala a tak začne ona:
„Vy jste se spolu pohádali, že?“
„To jde tak vidět?“ vzdychne Tom:
„Tak ne asi! Co se mezi vámi stalo? Nepamatuji dne, kdy jste se naposledy pohádali a tak mě to celkem překvapuje. Nechci, aby se mojí dva nejlepší podřízení hádali, a proto pracovali každý samostatně, což děláte v této situaci hodně často“. Tom si všimne přicházejícího Semira, jak vede Karin k Andreji. Okamžitě prudce se zvedá z křesla a rychlým krokem k němu přichází, šéfová ho následuje:
„Tak darovat krev jo?“ začne zprudka Tom, Semir se na něj jen podívá a když je rozhodnut něco říct, Tom ho až nechápavě chytne za rukáv šedého trička a táhne ho ven ze služebny. Všichni jen nechápavě sledují Tomovu reakci:
„Kdo jste?“ optá se šéfová Karin, i přes otřesnou situaci, ale Karin mlčí a snaží se přes žaluzie zkoumat, co dělá Tom se Semirem.

„Ty ses asi zbláznil?“ křičí Semir na naproti stojícího kolegu, který má výraz rozzuřené gorily:
„Já? Snad ty ne?“ Tom oběma rukama žduchne Semira do ramen, ale ten mu to oplatí jemným bouchnutím do ramene:
„Hele! Uklidni se! Proč na mě tak řveš?“
„Tak hele ty super kolego! Já s tebou mluvil slušně, ale ty semnou jak s kusem hadru! To si mi jednoduše nemohl říct, že jsi v nemocnici s nějakou holkou?“
„Ta holka! Ta holka není normální! Nevím co se s ní děje, ale je úplně mimo. Pomalu se s ní nedá ani komunikovat! Nechtěl jsem to rozebírat!“ jenže to neměl Semir říkat, Karin vše sleduje s šéfovou u vchodu do služebny. Semir jen povzdychne a rozhodne se odejít za Karin a vysvětlit jí to, ale Karin je rychlejší a taky rychleji obchází kolem Semira, jenže tomu se Karinino chování nelíbí:
„Karin počkej!“ křičí Semir na utíkající Karin před ním. Rozbíhá se za ní, aby jí zadržel. Po chvíli nahánění se po parkovišti stanice dálniční policie Semirovi dochází trpělivost a když doběhne blíž ke Karin, která nechce zastavit, shodí ji a spadne s ní na rozehřátý asfalt:
„Už toho mám dost! Vy jste se asi všichni dneska zbláznili?! Ta ekonomická krize dopadá i na normální lidi?“
„Tak co je? To se semnou ani nikdo nepřivítá?“ přepadne všechny stojící i ležící povědomý hlas. Tom a Semir zpozorují povědomou osobu, stojící u jednoho z více policejních vozů:
„Deno?“ vykoulí oči Tom a běží radostí obejmout Denu, ošacenou v bílém tričku, červených kalhotách: „co ty tady děláš? Pojď sem!“ Tom Denu tak silně objímá, že očima prosí naproti vedle Karin stojícího Semira, aby jí přišel vysvobodit ze spáru jeho kolegy. Ten to chápe, a proto Deně jde na pomoc. Šéfka s úsměvem se k vítání také přidává, ale nikdo nečekal, že Karin využívá nepozornosti policistů a mizí směrem k dálnici.
Arrow
Karin prochází po odstavném pruhu, v uších jí hraje hlasitá hudba z mp3 a vůbec si nevšímá kolem ní se rychle míhající se vozy i kamiony. Po tváři jí stékají velké kapky slz a před očima se jí zjevují zážitky z minulosti:
„Karin usíná ve svém červeném, moderně vybaveném náhradním pokoji svého trýznitele. Ale co chvíli se ozývají zvuky výstřelů ze střelné zbraně. Vyděšené přibíhá ke dveřím a snaží se vyposlechnout, co její trýznitel křičí na svého protivníka. Náhle se otevřou dveře…“.V zamyšlení a vybavení vzpomínky jí překvapí zastavující služební vůz Semira:
„Karin!“ osloví ji ostře:
„Nechte mě! Nechte mě už všichni na pokoji! Copak vám nedochází, že potřebuji být sama?“ zastaví se Karin a vytáhne si sluchátka z uší, Semir zase zaparkuje blíž ke krajnici a vystoupí z vozu, chytne Karin za ramena, podívá se jí do zaslzených očí a tiše jí začne promlouvat:
„Chci ti pomoct! Pojď! Sepíšeme protokol a začneme řešit všechno od začátku. Mojí povinností je tě odvést do vyšetřovací vazby, protože…!“
„Moment!“ přeruší Semira Karin: „jak do vyšetřovací vazby? Vždyť jsem nikoho nezavraždila a ani nic neprovedla!“ vyhrkne překvapeně Karin:
„No jo, ale způsobila si nehodu, která nikomu není jasná. Nemáš kam jít a třeba by ses pokusila o útěk. A to já nechci!“ Semir usedne na svodidla a dá ruce v bok, na což Karin začne pochodovat sem a tam se založenými rukama:
„Dobře, sepíšeme protokol, já zmizím, stejně mám už osmnáct, poplatím všechno způsobené tou mou nehodou a už o mne nikdy neuslyšíš, si pro?“ usměje se provokativně Karin, ale v tom si všimne pomalu projíždějícího černého BMW. Semir zpozoruje Karinin vystrašený výraz, která začne utíkat směrem pryč od Semira podél dálnice. Ten nechápavě křičí po Karin, aby se zastavila, ale ta ho nevnímá a utíká, co jí nohy stačí. Jenže utíkat byla chyba. Černé BMW přidává na rychlosti a Karin sráží na rozehřátý asfalt:
„Ne!“ vykřikne hlasitě Semir ve svém voze, prudce zabrzdí na krajnici, vystupuje a vytahuje zbraň, kterou střílí na ujíždějící vůz. Po marném pokusu prostřelit vozu pneumatiky se věnuje polomrtvé Karin, která je úplně zakrvácená.
Arrow
„Paní Engelhardtová?!“ vchází pomalu Dena do šéfčine kanceláře s modrým šálkem kávy. Tom mezitím něco řeší s Andreou, ale koutkem oka sleduje dění v kanceláři:
„Ano?“ zvedne hlavu šéfka od vyplňování jakéhosi papíru: „posaďte se!“
„Děkuji!“ poděkuje Dena, usedne do křesla a upije čerstvě uvařeného ovocného čaje:
„Sice netuším, co to řešíte za situaci, ale ta holka, myslím Karin, že? Zdá se mi nějaká povědomá“.
„Ještě nikdo jsme se pořádně od Semira nedozvěděli, o co tady jde. Ale myslím si, že měla nehodu. Jak je vám povědomá?“ zamračí se nechápavě šéfová:
„Kdysi dávno před třemi lety nebo kdy, jsem četla rakouský článek na internetu. Patnáctiletá dívka se ztratila, když se procházela se svým psem. Nikdo nikdy nepřišel na příčinu jejího ztracení. Prvně obviňovali rodiče, protože podle kamarádů té dívky byla poslední dobou nějaká divná. Nikdy se tak nechovala. Jenže to kolegové po nějaké době vyloučili. Dál už se o tom nepsalo, takže nic víc nevím a nezajímala jsem se o ten případ. Takže hlavní podstata toho co vám tady říkám je ta, že ta slečna je strašně podobná na fotku toho patnáctiletého děvčete v novinách“.
„Takže vy si myslíte, že je to ona? To potom mění úplnou situaci! Pojďte semnou!“ zvedne se šéfová od svého stolu a vychází z kanceláře. Dena jí i se svým čajem v ruce následuje:
„Andreo!“ vyruší šéfová Andreu, která celou dobu mluvila s Tomem, ten uhne a postaví se vedle Deny:
„Zkuste najít seznam pohřešovaných v té době patnáctiletých rakouských děvčat“.
„Hned!“ Andrea se aktivně vrhá do vyhledávání. V tom okamžiku zazvoní Tomovi mobil:
„Kranich… Co? Panebože! A jak to s ní vypadá?“ Tom je hned po svém vyslovení poslední otázky středem pozornosti všech přítomných: „dobře! Hned přijedu!“ ukončí hovor Tom a podívá se na kolegy: „Karin je v nemocnici. Nějaký řidič v X5 se jí pokusil přejet. Teď jí operují. Pojedu za Semirem a hned jak se něco dozvíme, dáme vám se Semirem vědět“.
„Mám to!“ vyhrkne Andrea, ale to už Tom mizí ve dveřích služebny. Šéfová otáčí monitor směrem k sobě a Deně. Chvíli se obě a pečlivě dívají do seznamu pohřešovaných, ale žádnou podobnou Karin nenalézají:
„Hm! Nic!“ vzdychne šéfka:
„Ne! Mám ji! Karin Klären!“ vykřikne radostí Dena, položí hrnek na stůl a myší najede na tlačítko tisk: „takže teď už víme, co je ta zvláštní dívka zač!“
„Deno! Já proti vám nic nemám, ale za jakým účelem jste tu přijela?“ uhýbá šéfová od daného tématu: „protože vás nechci zaměstnávat, pokud jste tu přijela za jiným účelem“.
„Máte pravdu paní Engelhardtová, přijela jsem za Tomem. Slíbila jsem mu, že když vyřešíme ten případ v Česku, že se do Německa určitě zastavím, musím přiznat, že mi bylo i celkem smutno“. Pohlédne smutně Dena na Andreu, která jí podává, vytiskly papír s portrétem Karin:
„No vidíte! A co váš šéf Dostál? Pořád je to takový bručoun?“
„Je! Ale víte, co mi prozradil, že by vás ještě někdy rád viděl, takže pokud budete mít chuť a i vaši kolegové, můžete přijet do Prahy a trochu se tam porozhlídnout po těch našich památkách“.
„Určitě se tam podíváme. Dám to jako celozávodní dovolenou. Semir i Tom budou rádi a myslím si, že ne jen oni!“ usměje se šéfová na Andreu, která to radostně odkývne: „ale už stačí legrácek. Teď tu máme případ, takže, Deno vy teď prosím odejděte se třeba věnovat něčemu jinému. Neberte to hlavně prosím, že vás vyhazuji, to ne, ale není to váš případ a podle pravidel, no vždyť to znáte. Nesmíme do vyšetřování zařazovat bez povolení a ostatních těch doporučení a tak dále další policisty. Samozřejmě vám mockrát děkuji za pomoc, ani nevíte, jak jsem ráda, že jste nám s Karin pomohla! Moc díky!“
„V pohodě! Ale v jednom máte pravdu. Musím odejít a věnovat se něčemu jinému, půjdu si zamluvit pokoj do hotelu. Takže mějte se!“ Dena odcházím s mobilem v ruce a píše sms. Mezitím dává šéfová Semirovi vědět o totožnosti Karin. Ten to bere jako samozřejmost, protože nemyslí na nic jiného než na Karin, která je stále na operačním sále. Pochoduje sem a tam, sem a tam po dlouhé studené nemocniční chodbě, vymalované na zelenobílé.

Po dlouhé chvíli čekání z operačního sálu vychází sálová sestra, ale i Semiruv pokus o zastavení, je marný. Mezitím přibíhá i Tom, která ze Semira okamžitě tahá všechno, co ví:
„Tak co?“
„Nic!“ skloní hlavu Semir a usadí se na židli, postavenou vedle něj. Tom svého kolegu napodobí, složí ruce do klína a snaží se Semirem komunikovat:
„Hele Semire!“ zamumlá Tom: „šéfová ti určitě dala vědět, že Karin je ve skutečnosti pohřešovaná osoba. Už tři roky nebo kolik přesně, teď musíme dát vědět jejím rodičům. Uděláš to ty anebo to mám udělat já?“
„Zatím ani jeden!“ Semirova odpověď Toma trochu vyděsí, ale na druhou stránku ho chápe. Vždyť se Semir ani doteď nedozvěděl, co se vlastně stalo na dálnici. Proč se někdo Karin pokusil zabít. Nástěnné hodiny, visící uprostřed chodby ukazují devět hodin večer. Už čtyři hodiny Semir s Tomem netrpělivě a nervózně čekají na doktora, až vyjde z operačního sálu. A také se dočkali. Ze sálu vychází úplně zničený doktor, zpocený od hlavy až k patě:
„Kdo…?“ nevydechne ani doktor a Semir se už i kolegu představuje:
„Semir Gerkhan dálniční policie, tohle je můj kolega Tom Kranich, jak to vypadá s Karin?“
„Jste příbuzní?“
„Ne! Jsme andělé!“
„Semire, ovládej se!“ okřikne ho tiše kolega, doktor po krátké chvíli váhání pochopí, že ti dva jsou od policie a vysvětlí jim operační zákrok, který prováděli:
„Takže bude v pořádku?“ optá se neklidně Semir hned po tom co doktor skončí vysvětlování:
„Ano bude, ale hlavně se nesmí rozrušovat, žádné prudké pohyby. Musí být prostě v klidu, do domácího ošetřování jí pustíme za dva týdny. Ani možná to ne, pokud bude její stav ještě lepší než teď tak i do konce tohoto týdne. Teď mě omluvte! Nashle!“ odporoučí se doktor, ale v kroku se ještě zastaví a otočí se na policisty: „a prosím! Žádné výslechy a podobně!“
„Rozkaz!“ dodá humorně Tom, doktor se jen pousměje a upustí dlouhou studenou chodbou protějšími prosklenými dveřmi:
„Tome! Já tu teď zůstanu přes noc a budu jí hlídat. Pokud se jí pokusili už jednou zabít a nepodařilo se jim to, tak to určitě zkusí znova. A nechci taky nechávat kolegy, co mají takové věci na starost. Vím, jak to pokaždé dopadne, buď je svědek prostřílený anebo udušený“.
„Chápu tě! Takže já teď pojedu domů, vyspím se a zítra tě vystřídám, souhlasíš?“ vydechne těžce Tom:
„Dobře! Děkuji ti! Jsi vážně kamarád!“ usměje se Semir a usedne zpátky na židličku a čeká, kdy už pojedou s Karin ze sálu. Tom mezitím opouští areál nemocnice. Vychází ze vchodu a zahlídne kousek od jeho služebního vozu stát podezřelou zelenou dodávku, Ford Transit. Nikdo v něm nesedí, jeho svědomí ho, ale stále tíží, že není něco v pořádku, proto se rozhodne transit obhlídnout.
Arrow
Po pár koleček kolem něj uzná, že je všechno v pořádku. V poklidu nasedá do svého Mercedesu a vyjíždí z parkoviště nemocnice.

Semir unaven sedí na židličce před pooperačním pokojem, kde leží Karin napojená na několika přístrojích. Snaží si v hlavě srovnat všechny myšlenky, co se týkají případu. Jeho pohled směřuje na prosklené dveře pokoje. Proč Karin někdo pronásledoval na dálnici? Proč je celkem v dobrém psychickém stavu, když se jí chce někdo pravděpodobně zbavit? Půlnoc, hvězdy září na širém nebi. Z ulic města se ozývají houkající sanitky, troubení vozů, štěkot psů, ale bohužel na žádnou souvislost Semir nepřišel. Poprvé opouští své místo a jde si do automatu o kousek dál na konci dlouhé široké bíle vymalované chodby koupit kávu. Když už je jeho káva hotová, snižuje se pro ni a opět se nadzvedne, ale v tom do něj strčí krásná dlouhovlasá modrooká blondýnka, sestřička. Oběma něco spadne na zem, Semirovi se samozřejmě na podlahu, rozlije káva a sestřičce upadne složka s papíry:
„Omlouvám se!“ usměje se na něj sestřička, Semir jí úsměv oplatí a také se omluví:
„Kam máte namířeno? Po celou dobu co tu sedím, tady neprošla ani noha a teď! Taková krásná sestřička“.
„Jdu zkontrolovat vaší dceru“. Semir se ušklíbne a zakrhá:
„Jo ták! Ale můžete mi jedno vysvětlit?“ zamyslí se Semir a se sestřičkou pokračuje v cestě za Karin do pokoje. „proč každý říká, že to je moje dcera?“
„To je jasné! Vždyť jste si tak podobní, jak se říká – jako vejce vejci. Ale pokud si nevěříte, můžeme udělat testy DNA a hned budete vědět!“ Semira tato věta úplně zaskočila. Vždyť si z jeho pohledu vůbec nejsou podobní. Napadá ho jen jedna věc. Co když chce ta sestřička jen odvrátit jeho pozornost, aby se někdo dostal do Karininého pokoje nebo opravdu nelže a chce jen Semirovi pomoct a vysvětlit mu, dokázat, že by měl s Karin opravdu něco společného. Oba dva se pozastaví před vejitím do pokoje. Když sestřička šáhne na kliku, Semir jako blesk udělá to samé:
„Nebojte se! Nejdu slečně Klären ublížit, nejsem ten typ. Ale pokud vás to uklidní, můžete jít semnou. Potichu!“ zvýši hlas sestřička, poté oba dva potichu vchází do pokoje, kde se Semir něčeho lekne, a to něčeho je Karin. Když má hlavu ovázanou a tedy vlasy nejsou moc vidět, obličejem je opravdu na něj podobná. Sestřička se podívá na Karin a potom na Semira, který si rukou drží ústa jak je udivený a zasměje se:
„Tak co? Už mi věříte? Je sice pravda, že když má ty vlasy rozpuštěné tak vám podobná vůbec není. No ještě se vás zeptám jednou, chcete udělat ty testy?“
„Asi ne! To je hloupost, podle všech informací jí je osmnáct a mě je třicet osm, když to odečtu tak, kdyby to byla moje dcera jako, že není, tak bych měl kdysi dvacet let. Trochu blbost ne? A Karin je dokonce z Rakouska, takže!“
„Hm, jak chcete!“ pokrčí rameny sestřička a odchází. Semir ještě jednou pohlédne na Karin a poté také odejde si usednout na své místo. Další a další otázky se mi honí hlavou. Je možné, aby to vážně byla jeho dcera? To je blbost! Zamračí se nad svojí úvahou, kterou právě vymyslel:
„Ne!“ vykřikne Semir tak hlasitě, že po chvíli i z pokoje vyjde Karin. Semir okamžitě vyskočí ze židle, a rozkáže jí, že se má vrátit do pokoje, jenže to už mu Karin upadá do bezvědomí do jeho náruče, protože si z žíly vytrhla kanylu a začala silně krvácet:
„Pomoc!“ křičí Semir na celou chodbu. „pomoc!“ jenže nikdo nepřichází. I když nerad, pokládá Karin na podlahu a obíhá pryč pro pomoc. Zabíhá za roh, nikdo Karin nehlídá. Po dlouhé chvíli Semir přibíhá i s pomocí, dvěma doktory. Jenže Karin nikde, podlaha není od krve jako předtím. Vyděšeně se rozhlíží po všech stranách, kde zmizela. Doktoři vchází do pokoje a Semirovi dávají znamení, že normálně a bez jakéhokoliv problému Karin leží v posteli, do žil jí proudí kanyla s roztokem:

„Semire! Vzbuď se!“ třese se spícím Semirem na židli jeho kolega a před obličejem mu mává sáčkem s koblihami:
„A! Bože! Kde je Karin? Co se stalo?“ vyděsí se Semir a vtrhne do pokoje:
„Co by se mělo stát?“ následuje ho kolega do pokoje. Karin se pomalu probouzí a Semir se ze svého šoku vzpamatovává štěstím, že se Karin bez jakéhokoliv problému probudila:
„Karin! Jak se ti daří?“ přibližuje se a usedá na postel Semir:
„Dobře!“ usměje se Karin. „tys mě celou noc hlídal? A já si říkala, že se mi dobře spalo. No jo, komu by se dobře nespalo, kdyby měl každý takového strážce“.

Arrow

„Dík, jsem rád, že se cítíš v bezpečí a co tak nám už konečně říct, co se stalo?“ Tom se Semirem nahodí už pro tentokrát důležitý pohled, Karin zvážní:
„Dejte mi s tím už pokoj, nechte mě žít, prosím vás!“ rozbrečí se Karin a prudkým pohybem odvrátí pohled od policistů. V tom momentě vstoupí do pokoje šéfová:
„Dobrý den, Semire Tome, můžete na chvíli?“ oba kolegové na požádání vychází z pokoje na chodbu, kde se postaví naproti šéfové:
„Semire, já vím, že tahle zpráva nebude pro vás příliš dobrá, že jste si ke Karin vybudoval nějaký vztah, ale teď už to je na rakouských kolezích. Případ do naší kompetence nespadá, musíte to pochopit, nemáme na výběr. Její rodiče neví o tom, že se Karin našla, a proto se vás chci zeptat, máte zájem o to, jím to říct sám?“ Semir ani na chvíli nezauvažuje a vyhrkne:
„Samozřejmě! Ale víte, že z Rakouska kolegové se na ten případ vykašlou, já toho bastarda, který Karin ublížil, chci dostat!“
„Semire no tak! Neboj se, oni ho najdou!“ uklidňuje svého kolegu Tom, poplácáváním po zádech.

Teď ale čeká Semira důležitý úkol, promluvit o tom s Karin. Smutný vchází do pokoje se založenýma rukama a usedá ke Karin na nemocniční lůžko. Pomalu a opatrně jí informuje o návratu domů a o pokračování ve vyšetřování. Karin se rozbrečí a ponoří obličej do polštáře. Semir už jí jen pohladí po hlavě a pomalu se vytrácí za dveřmi pokoje.

Z areálu nemocnice vyjíždí tři služební vozy, modrý Mercedes, stříbrné BMW a šéfčin vínově červený Mercedes. Po dálnici si to míří na služebnu, kde už na ně čeká více než desítka nevyplněných hlášení. Semir ve svém služebním voze poslouchám hlasitou hudbu, která přehluší i chrčení vysílačky, ve které se ozývá Tom. Semirovi se před očima odehrávají hodiny strávené s Karin, ale nad čím hlavě uvažuje, byla ta noční můra, co se mu zdála. Co to mělo znamenat? Jeho dcera? Copak se už dočista všichni zbláznili? Blbost! Nikdy, dceru nemám, nevím o tom, že bych vůbec nějakou měl:
„No tak Semire, ozvi se!“ Semir konečně uslyší vysílačku, ztlumí rádio, ale v momentě, kdy se dotkne té chrčivé věci, zarazí se: „Semire, já vím, že mě slyšíš. Semire, ozvi se!“ Tom už neví, jak Semira vyzvat k odpovědi a tak spustí to, co mu chtěl říct: „Semire! Já chápu, že ti Karin přirostla k srdci, jak už to šéfová nazvala, ale pochop jedno, pro Karin si jen policista, který jí zachránil život. Nestojí o tebe jako o přítele, věř mi, zapomene na tebe během dne, jen co se vrátí domů. I když ty na ní asi ne. Jsme kolegové, ale i přátelé a přátelé si mají pomáhat. Věř mi, nemá to cenu“. „Asi máš pravdu!“ ozve se Semir Tomovi do vysílačky, ten si oddychne a usměje se.
Arrow
Čas šel dál, týden utekl jako voda a nikdo už se nad Karininým případem napozastavoval. Jen Semir, který podepisoval poslední papír ve složkové formě pod dozorem rakouského policisty a pod ostřím zrakem své nadřízené. Odložená modrá propiska označila úplný konec tohoto příběhu. Ale jen jedno člověku to nepřestane vrtat hlavou. Naštvaný ale zároveň smutný odchází Semir ze služebny, přítomná Lena, která začala před dvěma dny sloužit pod dozorem Toma, se rozhodne jít za ním, ale Tom jí to zatrhne. Svého kolegu zná velmi dobře a ví, že přímo v takových situacích není rád rušen.

Mnoho rodičů se svými dětmi i romantických párů se dnes naposled při západu krásného červeného slunce procházejí po břehu řeky Rýn, roztomilý křik a smích malých dětí se valí do dálky, který zaslechne i Semir přičemž se otočí, skloní hlavu a všimne si přikutáleného barevného míče, za kterým běží malá holčička v růžové bundičce a hnědých kalhotách. Semir si poklekne, sebere míč do ruky a podá ho přibíhající holčičce, která se na něj usměje a krátce se mu zadívá do očí, poté se otočí a uteče zpátky k rodičům. Pomalu a těžce a se slzy v očích se Semir zvedá z pokleku a podívá se na zapadající slunce: „Kde jsem udělal chybu?“ pronese tichým hlasem Semir a usedne do o kousek dál postaveného služebního vozu, nastartuje ho a odjíždí domů, kde na něj čeká jeho milovaná žena Andrea.

Začíná další den, den, který si Dena vyžádala jako den volna. Semir a Tom jí slíbili, že provést Denu po Kölnu nebude problém. Pro Denu se neděle zdála jako dobrý nápad, bylo krásně, slunce svítilo, ale černé oblaka se na nebi hromadila čím dál více. Den začínal procházkou podél řece Rýn, kdy Tom popisoval skoro každý kout, kam se Dena podívala. Semir se jako vždy smál každému Tomovu výrazu, ale tomu to nevadilo. Byl naopak rád, že se konečně Semir po dlouhé době směje a baví se. Blížila se třetí hodina a po dobrém obědě, který si dali všichni tři v té dobré vyhlášené restaurace, a která zakončila nedělní prohlídku Kölnu, se vrací na služebnu zkontrolovat den probíhající bez nich, pod dohledem Bonratha s Herzbergerem. Po příchodu na služebnu je nečekalo žádné překvapení jako posledně, kdy byly vysklené šéfčiny dveře od kanceláře, když šel Bonrath s žebříkem, aby zpravil klimatizaci. Všichni tři unaveně usedají do křesel v kanceláři, zavírají oči a užívají si proudící vánek ze stolních větráků. Ani za necelých deset minut ale přibíhá vyděšená šéfová.


Pokračování příště

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
...

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
...

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Tedaaaaaaaa Lilčo....skvělá práce...

Jako by popis Karininého pokoje odpovídal tomu mému, velice dobře to znám, samá auta, samá auta Very Happy


Už od malinka chtěla dělat u policie a potřebovala k tomu nějaké přednosti. Každý se musí o sebe postarat sám.

Jako by tahle věta byla o mě!! Very Happy Umím si naprosto představit Karininu situaci....jsme na tom stejně Very Happy

„Neboj, Andreo! My to máme všechno pod kontrolou“. Mrkne Tom na Andreu, která se na něj ušklíbne. Ale Semir z toho není zrovna dvakrát v pohodě, jenže než stačí něco říct, ozve se šéfka odvedle hlasitým výkřikem:
„Kranichu!“
„Hele dneska ne Gerkhane! To koukám! Většinou křičí „Gerkhane“ a včil nic? To jo, možná jí vytrhli zub a moje jméno se jí do monologu nevlezlo!“ reaguje na křičící šéfovou humorně Semir:


kolego....tímhle si mě málem udusila smíchy....jojo Gerkhan..... Laughing Moc si mě tím pobavila a zvedla mi tím náladu, díky Very Happy

No, kolego....už ať je tady pokráčko....třesu se nedočkavostí, vypadá to, že to bude napínavé.....šup s pokráčkem !!

Saša Wink

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Jůůů... Vypadá to zajímavě....


„Ice tea!“
„Kde?“ zpozorní Semir a koukne na Andreu:
„V kuchyni! Ne nemám ice tea, ale chci vám jen říct, že dorazila šéfka tak vám radím, běžte něco dělat. Přijela od zubaře a jako vždy s naší dlouholetou tradicí, nebude mít dobrou náladu!“


Neštvi, Andreo.... *grrr* Semírek chtěl ice tea a ona mu to lže Very Happy

„Hele dneska ne Gerkhane! To koukám! Většinou křičí „Gerkhane“ a včil nic? To jo, možná jí vytrhli zub a moje jméno se jí do monologu nevlezlo!“ reaguje na křičící šéfovou humorně Semir:
„No jo, pan Gerkhan dneska přetéká humorem“. Ozve se za jeho zády šéfová, která si přidržuje led na čele. Andrea jí pohotově nabízí křeslo, které šéfka využije. Usadí se a pohlédne na všechny tři, vykuleně tvářící se podřízené:


chudinka.... fakt ji lituju...

„No to neřeš, teď pojedeme na služebnu, sepíše protokol a povíš mi, co se všechno stalo!“
„Ne jen to ne!“ vyhrkne zmateně Karin
„Proč ne?“


Proč asi? Ji... znásilnili, umučili.... cokoliv.... Cool

Těším se na pokráčko... Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
teda moc pěkné jako ostatně všechna tvá díla Very Happy

chudák Katrin Crying or Very sad
jsem docela zvědavá co ty poslední tři roky dělala

a těším se na pokráčko
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Všem děkuji za pěkné komentáře Embarassed Smile

a přidávám další, i když kratší pokračování...

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Teda kolego!!! Úžasné, jedním slovem úžasné, hltala jsem každé, každičké slovo...

je mi líto Karinky Crying or Very sad...chudák, co tež asi musela prodělat. Semir a Tom v hádce, hm Laughing ...jsem zvědavá jak to dopadne...líbilo se mi to pošťuchování do ramen!! Paráda.....vtipné, krásné, a zároveň smutné... Wink

Šup s dalším pokráčkem....moc se těším


Saša Wink

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
teda hezké pokračování

hádka semira a toma
jak by poznamenal hartmut :máte tichou domácnost? Laughing

a nečekala jsem že opět uvidím Denu, je to překvapení a velice milé Very Happy

a Katrina nám zdrhla docela by mě zajímalo co tají?

těším se na další pokráčko
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Děkuji Vám za komentáře

a dávám další pokračování

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Tada moc pěkné pokračování

Chudák Katrin, celé tři roky někde uvězněná Crying or Very sad
a teď jí ještě chtějí i zabít Crying or Very sad no snad to dobře dopadne Smile

docela mě pobavilo

„Jste příbuzní?“
„Ne! Jsme andělé!“

Laughing Laughing Laughing ty anděli bych docela ráda viděla Laughing Laughing Laughing

těším se na další pokráčko Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Ty jo, Karin někdo unesl a věznil? No hustý... ale holka je na takové trauma docela v pohodě, zdá se mi Shocked A co to černé BMW? Shocked A co ta druhá Karin? Shocked Mám mnoho otázek, které potřebují odpověď! Shocked Laughing

Super zápletka, Lilo Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Děkuji Vám holky za komentáře a přihazuji další pokračování...

Lila Wink

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Souhlas s Karin, taky by se mi dobře spalo, ale uf, fakt jsme se lekla, že se jí něco stalo.. nebo že Semirek blázní Laughing Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Všelko, jak ses ptala na tu druhou Karin, tak jsem uvažovala, kde jsem zase
a opět zaměnila jména. Ta, na kterou se ptáš se jmenuje Lena (pokud myslíš
tu, která Tomovi pomáhala zpravovat auto). U jedné věty v tom odstavci jsem
zaměnila jméno, tedy místo Leny !KARIN!....doufám, že řešíme stejný problém???

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
páni Karin a Semirova dcera? Shocked

Tak na tohle si počkám Very Happy
moc pěkné pokráčko a těším se na další

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Lila: Jo, to je ono! Tu jsem myslela! Laughing Jo aha, to pořád byla Lena... zmátlo mne tam to Karin a myslela jsem, že je tam nějaká druhá Laughing Díky za vysvětlení Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Děkuji Deno...další pokračování už spisuji...

Všelko: Uf! Už jsem myslela, že jsem psala o něčem jiném, což se mi stává
hodně často a přitom se mi mění jména. Smile

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
velkej bobo


Založen: 28. 06. 2009
Příspěvky: 1
Odpovědět s citátem
vopravdu cool pokráčo Twisted Evil
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Tak po dlouhé, jo opravdu dlouhé době Very Happy Embarassed tu vkládám drobné pokračování, tak doufám, že
se Vám bude líbit. Co nejdříve dodám pokračování, protože už jsem se do psaní zase dostala Smile

Jinak, děkuji za komentáře, pokud jsem ještě neděkovala. Ten čas tak nehorázně letí...

Mějte se, zatím Wink

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Liluš moc krásné pokračovní

těším se na další jsem zvědavá jak to bude s Karin dál

tedy musí říct, že mě dostala tahle dlouhá věta

„Semire! Já chápu, že ti Karin přirostla k srdci, jak už to šéfová nazvala, ale pochop jedno, pro Karin si jen policista, který jí zachránil život. Nestojí o tebe jako o přítele, věř mi, zapomene na tebe během dne, jen co se vrátí domů. I když ty na ní asi ne. Jsme kolegové, ale i přátelé a přátelé si mají pomáhat. Věř mi, nemá to cenu“. „Asi máš pravdu!

To bylo docela krutý Crying or Very sad

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Děkuji Ti Deno - moc mě tvůj komentář potěšil Embarassed Embarassed Embarassed Very Happy děkuji Smile ještě jednou

A přidávám krátké pokračování Wink Zatím Smile

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tvoje povídka neměla snad žádnou chybu. Jenom doufám, stejně jako ostatní, že se dočkáme pokračování. Moc by mě zajímalo, co šéfovou tak vyděsilo. Tak jen tak dál.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
„Samozřejmě! Ale víte, že z Rakouska kolegové se na ten případ vykašlou, já toho bastarda, který Karin ublížil, chci dostat!“ - Ale no tak, nepodceňuj rakouské kolegy... určo by se na to nevykašlali... Sad

Tom má pravdu Sad

Jé, ta scéna s holčičkou u Rýna je nádherná! Úplně jsem to viděla před očima, jako film... skvěle napsáno!

Juj, zrovna jsem chtěla říct, jak jim odpočinek přeju, když přiběhla Šéfka... hm, že by se to týkalo... Karin? Shocked

Jsem napjatá jak šle a těším se na pokráčko! Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Děkuji Všelko za pěkný komentář Smile

No máš pravdu, že nemůžu vědět, jak jsou na tom kolegové z Rakouska...ale nevěděla jsem
jak bych bez toho dál pokračovala.

Jinak moc děkuji, potěšil mě komentář Embarassed ,

PS: S tou šéfkou prozradím, ANO, máš pravdu, bude to něco s Karin Smile

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
po delší době jsem se opět dostala k tvé povídce a opět krásné pokráčko.

Semir a malá holčička Crying or Very sad krásné Crying or Very sad

a co Karin doufám, že se o ní ještě něco dozvíme

a Dena chtěla vidět Kolín, no kdyby nechtěl Cool

těším se na pokráčko

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Smyčka
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma