| Semir a já - Dena | |
Dena
Založen: 18. 09. 2008 |
Příspěvky: 211 |
Bydliště: Chouč |
|
|
Zaslal: 22.10.2008 10:04 |
|
|
|
|
- Tak jsem včera dopsala malou povídku na toto téma, doufám, že se bude líbit
Byla černočerná noc, les pro mě byl jako scéna z hororového filmu, zvláště když jsem jím musela ještě běžet a to doslova o život. Běžela jsem, neschopná se ohlédnou. Všude za sebou jsem slyšela jejich hlasy a dusot těžkých nohou. Docházeli mi síly, ale věděla jsem, že když se zastavím, zemřu, a to zrovna nebylo mé přání. Zakopávala jsem o kořeny starých stromů, ale vždycky jsem se zvedla a běžela dál, kolem mě houkali sovy a vili vlci, byla jsem vystrašená, ale nevzdávala jsem se.
Když už jsem byla přesvědčená, že jsem jim, alespoň trochu utekla, rozhodla jsem se na chvíli zastavit. Opřela jsem ruce o kolena a začala vydechovat, srdce jsem měla až v krku, a potom jsem je opět zahlédla, byli asi deset metrů před mnou, baterkou si svítili na cestu a nebezpečně se ke mně přibližovali. Hořečně jsem přemýšlela, kam se schovám, cítila jsem, že mě i přes tu černočernou tmu už musí vidět. To je můj konec. Řekla jsem si a zůstala bezradně stát na místě.
Cizí a chladné ruce mě náhle strhli k zemi. Chtěla jsem začít ječet, ale někdo mi zakryl ústa, chtěla jsem ho kousnout, ale potom jsem poznala ten hlas. „Klid, to jsem já.“ Řekl a sundal mi ruku z úst. „Semire.“ Špitla jsem, abych nás neprozradila. Ve tmě se na mě usmíval a naznačil mi, abych byla tiše.
Leželi jsme pod kmeny stromu, metr od cesty, po které se chystali jít naši pronásledovatelé. „Nemůžou být daleko.“ Ozvalo se nám nad hlavou a svit baterky osvítil zemi metr od našich těl. Přitiskli jsme se co nejblíže k sobě a vystrašeně pozorovali kužel světla. V té chvíli jsem myslela, že nás prozradí tlukot vlastních srdcí, který musel být snad slyšet na tisíce kilometrů
Kužel baterky se přiblížil blíže a my jsme ani nedýchali. Po tváři mi stekla slza. Chtěla jsem si vzpomenout na něco hezkého, ale jediné na co jsem pořád myslela, byl dnešní den, který stál opravdu za houby…¨
Procházela jsem po malé maringotce a snažila jsem se dovolat svému kamarádovi Denymu. „Sakra.“ Zaklela jsem, když se ozvalo, že číslo není v provozu, a hodila telefon na postel. To byl celý Deny, věčně neschopný přijít v čas, všichni se mi tehdy divili, když jsem se rozhodla vzít k sobě Denyho jako spolupracovníka na práci na vykopávkách. Oba dva jsme studenti archeologie a v Německu jsme měli možnost dělat praxi na nově nalezených území ze středověku. Profesor Rozen, tady vedl výzkum a vzal celou naší třídu z Čech do Německa, a tak jsem teď byla tady a čekala na Denyho, abychom mohli začít zkoumat nalezené předměty.
Někdo krátce zaklepal a poté se dveře maringotky otevřeli. „No konečně, sakra Deny, čekám tady už půl hodiny…“ Vykřikla jsem, aniž bych tušila, kdo vešel dovnitř. Jakmile jsem ho, ale spatřila, ihned jsem zmlkla a pohlédla na příchozího. Byl střední postavy a při mých 180 centimetrech jsem se na něho dívala z výšky. Měl atletickou štíhlou postavu. Krátké hnědé vlasy, ostříhané na ježka, oříškové oči a malou jizvičku na čele a hnědý knírek. Zvědavě a zároveň překvapeně jsem se na něj podívala, co takovej pěknej chlap pohledává zrovna u mě. Ptala jsem se sama sebe. Jelikož jsem zrovna, vůbec, nikdy nevypadala, jako bych zrovna sešla z mola. „Dobrý den, přejete si.“ Vykoktala jsem ze sebe po chvíli. „Gerkhan, dálniční policie.“ Řekl a ukázal mi policejní průkaz. „Jela jsem snad moc rychle?“ Zeptala jsem se ho, jelikož jsem byla jeden z těch lidí, co dodržují padesátku i v obci. „Ne, to ne, ale znáte Daniela Pelu.“ „Tak co ten šašek zase proved?“ Zeptala jsem se, jelikož mi bylo hned jasné, co asi mohl Deny na dálnici vyvádět.
„Je mi líto, ale Váš přítel, dnes na dálnici zemřel.“ Oznámil mi. Svezla jsem se ohromeně na postel. Deny je mrtvý. Opakovala jsem si a po tváři mi stekla slza. „Jak se to stalo?“ Zeptala jsem se, Deny byl sice šašek, ale také věděl, kdy přestat. „Myslím si, že to nebyla nehoda.“ Řekl po chvíli a sedl si ke mně na okraj postele. „Co to říkáte?“ Vyhrkla jsem náhle. „Někdo do něj úmyslně naboural.“ Odpověděl mi. „To není možné, Deny neměl žádné nepřátele, ne tady v Německu, jsem tu teprve měsíc.“ Natáhl se ke mně blíž, jakoby si myslel, že nás někdo poslouchá a začal šeptat. „Byl jsem u něj, když umíral, dal mi tohle pro Vás a řekl, mi, že po něm jdou a nejspíš půjdou i po vás.“ Podal mi malou obálku a já jí se třesoucíma rukama otevřela. Byl tam plánek, stará mapa, ale byla to kopie. Pozorně jsme si jí prohlídli. „Nevím kde to je, tady kolem to moc neznám.“ Řekla jsem „Ale já vím, kde to je, je to les, který je několik kilometrů od vašich vykopávek, vypráví se o něm taková legenda, podle pověsti tady byl zavražděn starý templářský rytíř, lidé říkají, že ten les je zakletý, rytíř v něm do dnes bloudí a hledá svůj křížek, který stačil uložit na tajné místo, ale jaksi zapomněl kam, takže ho každou noc hledá a prý při tom řve na celé kolo a jenom člověk s čistým srdcem může křížek z lesa odnést a ukončit trápení starého rytíře.“ Odpověděl mi. „Ale snad byste nevěřila pověsti.“ Odpověděl mi. Zvedla jsem se z postele. „Víte, proč tady provádíme vykopávky?“ Zeptala jsem se ho. Zakroutil hlavou. „Podle pramenů, tady templáři ukryli část ze svého pokladu a měli tady i pohřebiště, zatím jsem, ovšem našli jenom to pohřebiště…“ vzala jsem do ruky opět ten plánek. „Deny mi tím chtěl něco říct.“ Řekla jsem a prohlédla jsem ho ještě jednou. „Ale co?“ Ptala jsem se sama sebe, a potom mě napadla jeden opravdu praštěný nápad. „Vy jste do toho tak trochu namočený.“ Řekla jsem a pohlédla jsem na něho. „No, tak trochu…“ „A udržíte tajemství?“ Ptala jsem se dál, načež vztyčil dva prsty. „Chci se do toho lesa podívat, ale nejsem místní, takže bych potřebovala…“ „Pomoct.“ Dopověděl za mě. „Přesně.“ „Pravda, vždycky jsem měl rád dobrodružství, ale tohle nebude žádná hra, uvědomte si, že Deny je mrtvý.“ „To si uvědomuji, ale když nezjistím, co našel, bude jeho oběť zbytečná.“ „Tak jdeme, jo a mimochodem já jsem Semir.“ Řekl a podal mi ruku. „Lucka.“ Odpověděla jsem a též jsem mu podala ruku. Po chvíli jsme už vycházeli z maringotky.
„Slečno Muraňski.“ Ozvalo se za mnou, když jsme chtěli nastoupit, do jeho krásného, luxusního stříbrného BMW. „Ano.“ Odpověděla jsem a otočila se, kráčel ke mně starší silnější muž. Měl krátké hnědé vlasy, tmavé oči, na kterých měl elegantní brýle a hustý knírek, byl to profesor Rozen. „Kde sakra trčíte, všichni jsou už na místě, jenom vy a pan Pela zase nikdy, já vám stokrát říkal, že si máte vybrat někoho jiného…“ „Pane profesore, Deny je mrtvý.“ Odpověděla jsem. „Cože?“ „Ano, stalo se to dnes dopoledne na dálnici.“ Rozen zůstal zaraženě stát a nic neříkal. „Pane profesore.“ „Ano.“ „Mohla bych si dnes vzít den volna, musím kvůli tomu ještě na policii a pan Gerkhan slíbil, že mě tam vezme.“ „Jistě jděte, to je v pořádku.“ Řekl a já jsem nasedla do BMW a po chvíli, jsme odjeli pryč a nechali tam Rozena samotného.
Už dvě hodiny jsme bez výsledku běhali po lese s plánkem v ruce a hledali tajemnou věc, objekt, nebo něco podobného, jelikož jsem ani vlastně netušili, co hledáme. „Tohle je na draka, proč tam rovnou nenapsali, jeďte pět kilometrů rovně.“ Řekl Semir, což mě dost pobavilo, ale stále jsme nepřestávali hledat.
Pomalu se začalo stmívat. „Myslím, že bychom, toho měli pro dnešek nechat.“ Řekl Semir a pohlédl na oblohu. „Ve tmě stejně ni nenajdeme.“ Nakonec jsem souhlasila, začali jsme se pomalu vracet k jeho autu, a jelikož jsme po lese běhali sem a tam, najednou jsme ztratili orientaci, kde to auto vlastně stojí. Slunce zapadlo a my jsme se ocitli ve tmě. A auto jsem stále ještě nenašli. Šli jsme mlčky vedle sebe a já věčně zakopávala o kmeny stromů. Náhle nám do obličeje zasvítila světla od auta. Zajásali jsme, konečně se od tud dostaneme. Aniž by jsme se nějak museli namáhat auto samo před námi zastavilo a z něj vystoupili tři statní chlapy. Než jsme stačili cokoliv říct, vytáhli na nás pistole.
„Ten plánek a hned!“ Řekl jeden z nich a pohlédl na mě. „To jste si nás asi museli s někým splést.“ Řekl Semir a pomalu začal vytahovat pistoli. „Nebudu to opakovat, nebo snad chcete skončit jako chudák Deny.“ Řekl druhý. Najednou jsem měla takový vztek, vrahové mého kamaráda stáli před mnou a chtěli po mě něco, co Deny ochránil více než vlastní život. Šáhla jsem do kapsy a nahmatala zapalovač, v druhé jsem nahmatala obálku, ve které mi Semir přinesl plánek. Opatrně jsem vytáhla obálku a ukázala ji mužům, jeden z nich chtěl přejít blíže a vzít si jí, ale já jsem rychle vytáhla zapalovač, křesla jsem jednou a objevil se malý plamínek, který jsem ihned přiložila pod obálku. Všichni tři strnuli na místě. „Ani krok, nebo se můžete s plánkem rozloučit navždy.“ Řekla jsem, muži mě poslechli. „Odhoďte zbraně.“ Poručil jim Semir, ale do toho se jim moc nechtěla a já chtě, nechtě jsem obálku podpálila. „Ne.“ Vykřikli a hned odhodili pistole stranou, ale já jsem už nemohl obálku zachránit, pustila jsem jí a vykřikla jsem. „Utíkej!“ Muži se vrhli k hořící obálce a Semir a já jsme začali, utíkat černým lesem. „Za nimi.“ Vykřikl po chvíli jeden z nich, když zjistil, že je to jenom prázdná obálka, a začal utíkat naším směrem. Druhý se vrátil do auta a vytáhl baterku, a potom rychle našli jednu pistol a rozeběhli se za námi.
Běželi jsme ani jsme nevěděli kam a pak se to stalo, mé šmajdavé nohy zakopli o kořen stromu, spadla jsem na zem. Rychle jsem se, ale zvedla, ale v té chvíli jsem ztratila Semira z dohledu, rozběhla jsem se tedy jedním ze směrů, který jsem považovala za ten, kterým utíkal Semir, a tři muži se hnali o několik metrů za mnou….
Den opravdu na nic, v této chvíli jsem si opravdu myslela, že zemřu, bylo mi skoro dvacet, já mám život před sebou. Přestavovala jsem si, jak nás tady ráno někdo najde, budeme jako v mileneckém objetí s kulkou v hlavě. Zahnala jsem tyto představy, ale kužel světla se dál nebezpečně přibližoval.
Postřehla jsem, že Semir něco nahmatal, pohlédla jsem na jeho ruku, držel v ní kámen. Který poté vzal a hodil, co nejdále mohl od nás. Muži se otočili za ránou, když kámen dopadl, ve stejné chvíli k obloze vyletělo hejno černých ptáků. „Tudy.“ Vykřikl jeden z nich a všichni se rozeběhli tím směrem.
Ještě několik minut jsme setrvali na místě, než jsme si byli jistí, že muži jsou už pryč. Zvedli jsme se ze země a rozeběhli se opačným směrem než muži.
„Mám takový pocit, že ten plánek ukrývá něco velice důležitého.“ Řekl Semir po chvíli, když už jsme šli klidně lesem s pocitem, že jsme se mužům ztratili. „To mi taky už došlo.“ Řekla jsem. „Ale co by ten pitomý plánek měl ukrývat?“ „Jakou cenu by měl i starý křížek, templářského rytíře?“ Zeptal se Semir. „Nevyčíslitelnou.“ Odpověděla jsem mu. „Takové věci patří do muzea.“ „A co když ten plánek opravdu ukrývá místo toho křížku.“ „Snad bys nevěřil pověsti.“ Opakovala jsem jeho slova. „Ale i pověst má přece pravdivé jádro.“ Odporoval mi, v té chvíli jsem musela uznat, že má pravdu. „To tedy znamená, že by jsem teď měli co nejrychleji nalézt ten křížek dříve než ty chlapy.“ Řekla jsem a vytáhla plánek, ale stejně jsem na něj ve tmě neviděla.
Náhle se nočním tichem ozval strašlivý, hrůzu nahánějící zvuk. Vystrašeně jsem se přitiskla k Semirovi. „Co to bylo?“ Zeptala jsme se velmi tiše. „Starý templářský rytíř?“ Zeptal se. „Nedělej si z toho legraci, tohle není žádná zábava!“ odpověděla jsem mu a šťouchla ho do ramene. „Prosím tě, to byl jenom nějaký pták.“ Řekl a usmál se, ale mě do smíchu nebylo. Náhle se na černočerné obloze objevil měsíc v úplňku a někde zahoukala sova. „Tak teď nevím, zda je to dobré nebo špatné znamení?“ Zeptala jsem se. „Dobré, alespoň uvidíš na ten plánek.“ Odpověděl mi Semir a opět jsme se vydali na cestu. Bylo bezvětří, ale přesto se malý stromek pohnul, jako v mírném větru, neznámá osoba, která se za ním ukrývala nás začala sledovat. Šel za námi tak tiše, že to snad ani nemohl být člověk.
Najednou mi začínal plánek dávat smysl, bylo náhle úplně jednoduché orientovat se podle něj. Šli jsme další dvě hodiny, v tichém lese a měsíc nám svítil na cestu. A náhle se před námi objevil starý strom, bylo na něm, ale něco podivného, měsíc, jakoby svítil jenom na něj, jakoby strom pohlcoval měsíční záři a ta se teď třpytila na jeho listech. Pohlédli jsme na sebe, a potom jsme opatrně přešli k tomu stromu. „Má to být tady?“ Zeptal se Semir. Podívala jsem se do plánku. „Určitě ano.“ Odpověděla jsem a oba dva jsme se postavili ke stromu. „A kde by asi měl tak být?“ Zeptal se mě. „Přemýšlej, starý rytíř jede lesem a chce ukrýt poslední své bohatství, je přiliž unaven, aby slezl z koně a vyhrabal u stromu díru a zahrabal ho tam, musí ho tedy dát do stromu.“ Řekla jsem a přešla ke stromu blíže, a náhle přede mnou byla ta malá díra, aby se do ní vešla ruka dospělého muže. Vzrušeně a zároveň vystrašeně jsem strčila ruku dovnitř. Hmatala jsem, ale nic jsem nenašla, díra byla si dvacet centimetrů dlouhá, ale nic v ní nebylo. Vytáhla jsem zklamaně ruku a pohlédla na Semira. A ukázala jsem mu prázdnou dlaň. Semir se na ní podíval a překvapeně vytřeštil oči. Pohlédla jsem tedy na svojí ruku, abych se podívala, co ho na ní tak udivilo a náhle i já jsem překvapeně zůstala zírat na svou ruku.
V ruce jsem držela střední křížek, vykládaný rubíny, vyrobený z pravého stříbra, který se v záři měsíce nádherně třpytil. „To není možné.“ Řekla jsem a zasmála se. „Jak je to sakra možné?“ Ptala jsem se, ale ani Semir mi nedokázal odpovědět. Oba dva jsme tam stáli a nevěřícně se dívali na ten zázrak. Možná, by jsme tam stáli ještě hodně dlouho, kdyby se za námi neozvalo.
„Výborně slečno Muraňski.“ Oba dva jsme se ohlédli, za námi stál profesor Rozen, svítil na nás baterkou a v ruce držel pistoli. „Věděl jsem, že to zvládnete, ale teď mi ten křížek už můžete dát.“ Řekl a natáhl ruku. Oba dva jsme na něj nevěřícně zírali. „Vy?!“ Vypadlo ze mě po chvíli. „Nechal jste zabít Denyho? Proč?“ „Ach Lucko, vy jste tak naivní, Vás by ani ve snu, nenapadlo, že zrovna já, ukázkový profesor historie, by mohl obchodovat se starožitnostmi.“ Odpověděl jí Rozen a zasmál se. „A ano, nechal jsem zabít pana Pelu, ten hlupák přišel při svém výzkumu starých věcí k tomuto plánku, stačil si udělat kopii, než poslal věci do laboratoře, on odhalil, že ten plánek vede ke křížku templářského rytíře, zvláštní nikdy bych to do něj neřekl.“ Řekl a zavrtěl hlavou a opět natáhl ruku. „Ten křížek a hned!“ nezbylo mi nic jiného, než mu ho dát. „Co teď uděláte?“ Zeptal se Semir. Rozen se na něj podíval a stiskl křížek v rukou. „Znáte můj plán, budu se Vás muset zbavit, Vás je mi líto Lucko, jste chytrá, ale ne dost chytrá, kdybyste si jako spolupracovníka nevybrala Daniela, mohla jsem ještě žít.“ Řekl a natáhl kohoutek na pistoli.
Náhle se opět ozval ten hrůzostrašný zvuk, a všichni tři jsme strnuli na místě. Ohlíželi jsme se kolem dokola, ale nikoho jsme neviděli. Náhle jsem zaječela, protože za Rozenem se objevil, bílí přízrak, připomínající starého rytíře templářů. Semir též s hrůzou v očích sledoval přízrak, jelikož nic takového nikdy neviděl. Rozen se otočil a vykřikl hrůzou, přízrak sám o sobě naháněl strach.
Rozen vystřelil na přízrak, ale nic se nestalo. Potom se rozeběhl s hrůzou v očích pryč do temného lesa. Ale to jsem já ani Semir neviděli, jelikož jsme z nevysvětlitelných důvodů ztratili vědomí a sesunuli se pod tajemný strom.
Ráno jsme se probudili velmi brzo, bylo chladno a mokrá zem od ranní rosy nás donutila se postavit. „Byl to, nebo to nebyl sen?“ Zeptala jsem se Semira. „Myslím, že to nebyl sen, ale to přece není možné…“ odpověděl mi. „Co se asi stalo s profesorem?“ Zeptala jsem, ale spíš než hledat Rozena, jsme chtěli jít najít auto a dostat se konečně od tud pryč.
Ucítila jsem, že mě něco studí na krku, šáhla jsem si na něj a nahmatala řetízek, přetáhla jsem si ho přes hlavu a nemohla jsem uvěřit vlastním očím, byl to křížek templářského rytíře. „Pořád si ještě myslíš, že to není možné?“ Zeptala jsem se Semira a ukázala mu řetízek. „Raději od tud co nejrychleji vypadneme.“ Řekl místo toho Semir a oba jsme rychle opustili tajemný strom, který teď už vypadal jako ostatní stromy v okolí.
Zdálo se to až nemožné, jak rychle jsme našli auto, po tom mi připadalo, že jsme se snad celou noc točili v kruhu, ještě horší překvapení bylo, když jsme vedle auta nelezli profesorovu mrtvolu. Oklepala jsem se, když jsem ho spatřila, oči do široka otevřené a jeho poslední výraz napovídal, že měl z něčeho velký strach. Raději jsem ani nechtěla vědět z čeho.
Semir mezitím zavolal, posili a pohřebáky, aby si pro tělo dojeli. Pohlédla jsem na křížek v ruce a zamyslela jsem se. Měl opravdu nevyčíslitelnou hodnotu, ale nejspíš kvůli té zahynuli dva lidé. Mělo to, ale cenu? Možná mělo, muzeum dostane nový kousek do své sbírky a lidé z celého světa ho budou chtít vidět a říkat, to je křížek templářského rytíře. Nikoho nebude zajímat, jakou cenu za něj dva lidi zaplatili.
„V pořádku?“ Zeptal se Semir, když v dálce uviděl přijíždět svoje kolegy a dal mi ruku kolem ramen. Usmála jsem se. „Ano.“ Odpověděla jsem a sevřela křížek v ruce, v té chvíli jsem jakoby cítila slabý větřík ve svých vlasech a slovo „Děkuji.“ Ve svých uších.
Starý templářský rytíř byl osvobozen…
KONEC
|
_________________ "Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
|
|
| | |
Dena
Založen: 18. 09. 2008 |
Příspěvky: 211 |
Bydliště: Chouč |
|
|
Zaslal: 22.10.2008 19:30 |
|
|
|
|
jo díky, ale spíš než indiana jones mi to přislo, jako lovci pokladů
|
_________________ "Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
|
andy
Založen: 16. 10. 2007 |
Příspěvky: 26 |
Bydliště: Nejdek |
|
|
Zaslal: 23.10.2008 9:31 |
|
|
|
|
No bezva,super.Tak to se Ti opravdu povedlo.
|
|
|
| | |
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 25.10.2008 16:48 |
|
|
|
|
Wow, to s tou baterkou je zatím o fous.
Koukám, že ten příběh se nám taky pěkně zamotává...
Mhmhmmm, Templáři, ty mám opravdu ráda, celkem jim ty vykopávky závidím, to, že kvůli tomu umírají, už ani tolik ne. Jsem zvědavá, co bude dál. Osobně bych pověsti věřila, alespoň mají většinou pravdivý základ, když už nic.
Chudák pan profesor, takhle ho postavit před hotovu věc.
S tou obálkou: Chytré!
SUPER příběh, Deno. Já Lovce pokladů znám, dokonce obě verze, jak seriál s profesorkou, tak film s profesorem, ale tohle bylo mnohem lepší a mně bližší
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
AnnaE
Založen: 14. 10. 2009 |
Příspěvky: 151 |
|
|
|
Zaslal: 19.2.2010 19:03 |
|
|
|
|
Super povídka. Jenom tak z nudy prijíždím povídky a narazím na tu Tvoji. Jedním slovem paráda. Moc se Ti povedla. A souhlasím. Skoro jako Lovci pokladů.
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|