AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Kdo to dá - pokračování
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

nezvolila jsem správně délku příspěvků pro celou povídku KDO TO DÁ, takže bohužel zakládám nové téma.
Zde budou přibývat nové díly, ty staré zůstávají v předchozím vlákně.
Omlouvám se.


Prvních 38 kapitol této povídky najdete ZDE: http://povidky.afc11.cz//viewtopic.php?t=903




Poslední aktualizace: 31. 12. 2023 (46. díl)


A teď už pokračování Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
*****
Arrow

Kapitola 39: Udělá ti to znova


Karolina na sebe zazírala do zrcadla.
Temné kruhy pod očima, jindy hladká a celkem svěží pleť, které stačil jen dotyk kvalitního make-upu, odrážela včerejší tah rozšířenými póry, v bělmu popraskaly žilky. No nádhera.
Když si představila obvykle šťavnatou broskvičkoidní tvářičku velkooké blondýny, pustila vodu tak prudkým pohybem, že málem urvala baterii a dopřála si šok z ledového šplíchance.
Tak, pomyslela si a stáhla si dozadu na mokrý obličej nalepený pramen hnědých vlasů. Lepší?
Sprcha, do které se po návratu z práce zavřela na dlouhé minuty, až měla obavy ohledně kamarádčiných účtů za stočné, ji přece jen trošku pozvedla na duchu.
Rozčesala divoce zvlněné kadeře, sepnula je do culíku a jen v joga legínách a volném triku zamířila s půjčenou knihou do zahrady, vědoma si toho, že přátelé patrně jako vždy dorazí o něco později. V teple až úporně vonící směs šant, levandulí a šalvějí byla dobrým společníkem pro tichou chvíli, jen musela změnit původně zamýšlené posezení – z široké polstrované houpačky byl až moc dobrý výhled na mělké jezírko, jehož šupinatí obyvatelé ženě příliš připomínaly nadšení, které nad nimi projevovala jistá osoba.
Ať chtěla nebo ne, stále se jí vracela základní myšlenka.
Jak jí to mohl udělat?
Vlastně oba?
A co by měla dělat?
Měla vztek, strašlivý vztek, to bezesporu. Ale zároveň jí v žaludku klíčil děs nad tím, co všechno tohle všechno může DOOPRAVDY znamenat.
Kniha zůstala zavřená ležet na jejích stehnech.

*

„Kaaaaar, už jsme tady!“ Allerlei sundala tenisky a pokynula Nielsovi, který nesl dvě plátěné nákupní tašky. „Neseme skvělou večeři. Nejlepší kung pao, co jsi kdy měla, přísahám.“
Technici na sebe byli velice hrdí, protože se jim podařilo odejít z práce už v šest, dvě a půl hodiny před obvyklým časem. Kdo ví, pomyslel si Hartmutt. Kdybychom si to takhle určili i jindy, třeba by to mohlo být častější, možná se vážně stačí trochu postavit na zadní?
Myšlenky mu ale uťal pohled na Karolinu, která zrovna olizovala lžíci.
„Ahoj,“ usmála se unaveně a hodila příbor do dřezu. „To jste hodní, ale já si říkala, že se vám musím nějak odvděčit. „Peču osso buco, bude to tak za hodinku, nečekala jsem vás tak brzy. Nemáte ještě nějaký šílený hlad, ne?“
„Jééé, to jsi ale nemusela!“ Spráskla ruce Petra.
„No ale voní to božsky, není nad domácí kuchyni,“ zazubil se Niels. „To chlapa spolehlivě udrží doma, takže nemyslí na kraviny.“
Karolina stáhla rty do tenké linky a citron, který zrovna popadla do ruky, málem pouštěl šťávu i přes tlustou slupku.
Allerlei spolkla vše, co měla na jazyku a do usmívajícího se zrzka, kterému vůbec nedošlo, co ve snaze trošku přítelkyni poškádlit vypustil z pusy, důsledně dloubla do žeber. „Jestli se k tomu hodí červené, tak si na ten zázrak rádi počkáme. Můžeme ti nějak pomoci?“
„Jasně. Nějak jsem v té vaší bylinkové zahrádce nenašla petržel, nemáte ji někde zašitou?“

Italská kuchyně jako vždy nezklamala a telecí kližka se pod sebemenším dotekem vidličky rozpadala na měkká vlákna provoněná rajčaty, tymiánem a dochucená špetkou gremolaty. Trojice si vychutnávala každičké sousto a i poslední zbytky zeleninové omáčky poctivě vytřela střídkou křupavé ciabatty.
„Famózní,“ ocenil večeři Niels.
„Jo, naprostý luxus, díky, Kar,“ otřela si Petra ústa ubrouskem a všem třem spravedlivě rozdělila poslední deci portského. „A šmarja, nech to, my to uklidíme,“ zakázala zvedající se brunetce, aby ještě po kuchařském výkonu likvidovala špinavé talíře.
„Jsem ráda, že vám to chutnalo,“ pokývala učitelka hlavou. Tom tohle taky zbožňuje, zvládla nedodat. Sama netušila, proč se rozhodla pro tento pokrm, stačilo udělat zapečené kotlety. Možná jako vzdor? Tak proč celou dobu bojovala proti pocitu, že by měla udělat jednu porci navíc, aby ji Kranichovi donesla a on nebyl o nic ošizený?
„Mno,“ poposedla technička, „každopádně na večer jsme vybavení. Máme… Netflix, HBO, tak si vybereme nějaký film, ne. Vína jsou tam ještě tři láhve, taky jsme koupili chipsy a…“ přimhouřila zelená očka významně, „taky balení Lindtek. O-ř-í-š-k-o-v-ý-ch.“
„To jste strašně hodní, ale…“ Karolina zavrtěla hlavou, „já to dneska na ponocování nevidím. Byla jsem ve škole úplně marná, jedna kolegyně se mě dokonce ptala, jestli mi není blbě a nepotřebuju domů. Díkybohu, že je konec školního roku, vyjít tohle na klasifikace, tak je fakt průšvih. Můžeme posedět a mrknout na něco kratšího, ale v deset bych asi šla do postele. Potřebuju se vyspat.“
Niels se kousl do rtu. „Já teda popravdě taky. Nerad bych v práci přehlídl něco důležitého.“
„Och,“ snažila se žena skrýt zklamání. „No tak… zítra? Je pátek, tak nemusíme druhý den brzy vstávat. Nebo můžeme i vyrazit někam na drink, dlouho jsme nikde nebyli. Dámská jízda! Nebo… klidně s Nielsem, samozřejmě. Uděláme si naprosto parádní večer! Užijeme si to, slibuju! A o víkendu jsem si říkala, že bychom klidně mohli někam zajet, klidně tam i přespat. Trochu se rozmazlit, udělat si radost. Co myslíš, Nielsi? Jak jsme jednou byli v tom malým apartmánku s bazénem.“

„Víš, já…“ Bruneta nervózně zabubnovala nehty o desku stolu. Definitivně se rozhodla. „Chtěla bych se zítra po práci sejít s Tomem.“
Petra užasla. „Cože?“
Niels mlčel, ale zcela spontánně pokýval hlavou.
„Musím si to s ním nějak vyříkat, přece ho nebudu ignorovat.“
„Vždyť tě ten zmetek zradil! Podvedl tě! To mu chceš dávat nějakou druhou šanci? Jen tě ukecá k něčemu, co třeba ani nechceš.“
Učitelka se zhluboka nadechla. „Celou dobu na to myslím. Nemůžu a… nechci odejít bez toho, abych mu dala ještě příležitost to vysvětlit. Nějak se domluvit, co by mohlo být dál. Jak by to třeba mohlo být dál.“
„Ale on si to nezaslouží!“
„Ale JÁ si to zasloužím!“ odsekla bruneta tvrději, než měla v úmyslu. „Miluju ho, chápeš? Plánovala jsem si s ním budoucnost, chtěla jsem s ním mít, krucinál, rodinu! Nechci to všechno zahodit kvůli… kvůli… právě že teď v týhle situaci ani pořádně nevím kvůli čemu přesně!“
„To… to chápu,“ pokoušela se její kamarádka krotit, ale pronesená slova jí byla naprosto proti mysli. „Ale já mám strach, že ti prostě ublíží. Víš, co se říká. Podvedl jednou, povede zas. Udělá ti to znova. A pak to bude všechno daleko horší, protože ses namáhala s druhou šancí.“
„Jenže to nemůžeš vědět,“ špitl Niels. „Jak Toma znám, tak se teď neskutečně trápí. A jestli jsou spolu tak dlouho a tohle je první chyba, jakou udělal, tak… vždyť by bylo hrozně krutý úplně všechno zahodit.“
Ačkoliv jí vůbec nebylo příjemné, že jsou její život i zásadní rozhodnutí předmětem takové diskuze, věnovala mu Kaiczowska vděčný pohled. „Právě. Já si s ním musím promluvit. Celý dnešní den jsem si představovala, co bych měla udělat a… já si nedokážu představit svou budoucnost bez něj. Prostě… proboha, Peťo, já ho miluju. Strašně ho miluju. Doteď jsme spolu všechno dokázali vyřešit, podporovali jsme se, bylo nám spolu fajn, každý den jsem se na něj těšila. Doopravdy jsem si říkala, jaký mám štěstí, že jsem ho… Když si připustím, že by tady najednou fakt nebyl, tak je mi tak… prázdně, je mi tak strašně úzko a zle, že…“ zalapala po dechu, protože se jí ze stresu nahrnuly do krku žaludeční šťávy. Gestem poděkovala Hartmuttovi, který jí bleskově přihrál svou vlastní sklenici s naředěným hruškovým džusem.

Petra vstala, došla do lednice pro láhev, otevřela ji a tentokrát nalila víno hlavně sobě. „Já s tím nesouhlasím,“ zamumlala, zjevně zklamaná. „Bojím se o tebe. Ale je to tvůj život, no…“
„Hele,“ chytila ji Karolina za paži. „Moc díky za všechnu tuhle péči. Jste oba naprosto úžasní. Nejlepší kamarádi, co člověk může mít, opravdu,“ zdůraznila, ráda, že se kamarádka přestala mračit. „Navíc… ať to zítra dopadne jakkoliv, ještě bych tu ráda přespala, prosím. No, a kdyby to bylo hodně mizerný, tak…. Tak pořád můžeme zamluvit ten penzion, to není nijak vyloučený,“ usmála se, ale byl to úsměv přes slzy.
„Raději se domluvte, ať co nejdřív jedeme, ale ve čtyřech,“ zahučel Niels.
Petra se zatvářila a v tichosti doplnila i zbývající dvě sklenice. Hlavně se panu Kranichovi dopředu ohlas, pomyslela si skepticky. Aby tam už zítra neměl nakýblovanou jistou dámičku.
„Uvidíme. Ale nemůžu zahodit všechno, co jsme měli a vybudovali, aniž bych to probrala a viděla, na čem oba jsme. Třeba ještě máme nějakou šanci. Protože… já prostě cítím, strašně, ale úplně jasně cítím, že s ním chci být. Jsem na něj šíleně naštvaná. Pekelně moc. Ale při představě, jak si balím i zbytek věcí… odcházím… to prostě nejde. To je strašný.“
„Tak na to nemysli,“ podal jí technik sklo naplněné lahodným mokem. „Připíjím na to, ať to dobře dopadne. A věřím, že to tak bude. Vím, že se milujete. A to jedna chyba nemůže zabít.“

*

Chyba v tu chvíli Semirovi ubrouskem utřela ústa a vousy lepkavé od právě dojedeného těstovinového salátu. „Tak fajn. Chceš na něco večer mrknout?“
„Jo, dneska je ten fotbal, co jsem o něm mluvil.“
„A, promiň.“ Naskládala misky na sebe a podala Turkovi ovladač. „Já teda zkusím napsat kousek diplomky, jsem hrozně pozadu.“
„Chrrrrrrm,“ zahučel. Dobře věděl, proč dívka nemá na studium čas a pořádně ho to žralo. Nejenže se z alfa samce proměnil na mizerného ležáka, který se sám o sebe nepostará, natož aby plnil svou povinnost každý druhý večer holku kvalitně osoloužit, ale ještě jí kazil život i v tomhle. S podrážděným výrazem zkusil zapnout televizi a málem černý kvádřík odhodil na parkety, tak ho vytáčela vlastní nemotornost.

Wox se rozhodla vykašlat na myčku a sáhla po houbičce a saponátu.
Dotek vody, byť krátký, ji uklidňoval.
Bylo to náročné, náročnější, než čekala. Nebo spíš jinak. Předtím se bála, že Semira postihne kolaps, ona nebude vědět, co dělat a do konce dní ze sebe nesmaže vinu z toho, že jí zemřel pod rukama. Jenže spíš než o život se bojovalo o důstojnost a… proti nudě.
Gerkhan se doma rozhlížel teprve pár dní a už bylo jasné, že další týdny se potáhnou jako stará žvýkačka. Jaký program nabízet někomu, kdo vlastně jen leží?
Když teda nepočítala báječnou novinku, injekce do boku. Turek je přivítal s očekávaným nadšením.
Oh, možnost postarat se mu o vzrůšo by tady samozřejmě byla, rozhodně by ho solidně zaměstnala, ušklíbla se blondýnka kysele, ale opravdu o ní hodlala pomlčet.
Alespoň zatím.

„Hele, píše mi šéfová,“ přivítal ji muž zpátky, zatímco na obrazovce už poklusávalo 22 hráčů, většina z nich načesaná tak, že potkat je Tereza na ulici, neubránila by se smíchu.
Z toho, jak poraněnýma rukama nešikovně manipuloval s mobilem, bolelo dívku u srdce. „A copak?“
„Jestli se zítra může stavit.“
„Na večeři? Na oběd? Mám s ní počítat?“ Co jen asi může chtít, zadumalo děvče.
„Zeptám se a dám vědět. No a…“
„Jasně, fotbal.“ Blondýnka byla popravdě ráda za chvíli jen pro sebe.
Kdo by řekl, že diplomka může být únikem z reality?


*****

Arrow

Kapitola 40: Tohle bys měl asi řešit s Andreou


Zase jednou se vzbudil před budíkem, tentokrát jen asi dvacet minut.
Neobratně se ovázanou, při pohybu bolící rukou poškrabal na nose a shodil ze sebe pokrývku. Už teď ráno panovalo příšerné vedro. Pohled na vlastní nohy ho zděsil. Kam se poděla namakaná lýtka? Kdo je vyměnil za tyhle ubohé bílé tyčky, které ho vůbec nemohou unést?
V úzkostech se zavrtěl a očima zalétl k roztažené pohovce, kde spala Wox, která poslední den gauč ani nesložila. Ani dívka nesnila klidně, cukala paží a cosi mumlala. Včera si všiml, jak se v kuchyni chytá za kříž a pak se pečlivě protahuje – uléhání na sofa, jehož kvalita nebyla uzpůsobena každodennímu spánku, se začínalo projevovat.

Místo posledních prázdnin v životě se starala o mrzáka, konstatoval Turek v hlavě se směsicí provinilosti a bezmocného vzteku.
Kdyby alespoň mohla někam vyrazit s Karolinou, Petrou či se spolužáky, ale ne. Od rána seděla u něj, zatím nešla ani na nákup, raději vše objednala online.
Ze schopného chlapa, jehož libido bylo zcela v pořádku, se proměnil v trosku, které se utírá zadek.
A ona z mladé kočičky na pečovatelku, která je utopena v účtech a složenkách.
Přesto se zatím většinou zvládala usmívat.
Možná by si s ní měl trošku promluvit.
Koneckonců, sama se ho to před dvěma lety pokoušela naučit.


Blondýnka zívla, ale statečně se vrhla do další kapitoly knihy, která se měla stát jedním z důležitých podkladů pro zadanou seminární práci. U titulku KRITICKÁ TEORIE MÉDIÍ JAKO KRITIKA SPOLEČENSKÉ FORMACE však přesto lehce zasténala: i kvůli jazykové bariéře jí bylo jasné, že náročný text bude muset číst minimálně dvakrát. Osvobodila hrot zvýrazňovače z plastového vězení a chytala se na první vlnovku, když se rozvrněl mobil, který si po osmé večer přepnula na pouhé vibrace.
Hm, že by volali rodiče?
Ale rozhovor měli domluvený na zítřek, navíc po Skypu.
Jméno volajícího ji stisklo v podbřišku, aby se příjemný pocit okamžitě zlomil pod vlnou racionální nevole. Co zase chce? Proč jí to dělá tak těžký?
„Ahoj, Semire. Copak?“
„Hele, máš chvíli?“
„Tak…“
„Nechceš se vidět? Pozval bych tě na kafe.“
„Kávu? Teď? Je skoro devět.“ Navíc už jsem si dala sprchu, dodala v duchu, ale co mu bylo po tom.
„Neříkej, že to zrovna tobě vadí, beztak si dáš ještě dneska tak dvě,“ zasmál se, ale nezněl vesele. „Nebo.. můžu jít na chvilku nahoru?“
Vyděsila se. „Sem? Kde teď jsi?“
„No... heh… dole. U tebe.“
Co to vyváděl? Znamenalo to něco? „Tak počkej, seběhnu,“ otevřela s mobilem u ucha skříň a vyhodila na gauč proužkované tričko.

Gerkhan se posadil na pomalu chladnoucí betonový květináč a sledoval skupinu pokuřujících, smějících se studentů, kteří před cestou na tah zjevně čekali na posledního.
Jeho nálada byla mizerná.
Poslední dny měl dojem, že je na světě jen do počtu – součástí alba úspěchů své nastávající manželky, mizerný člen pracovního týmu a kamarád jen ve chvíli, kdy s Karolinou cukrujícímu Kranichovi zbyde troška času. Jen od pondělí se asi pětkrát přistihl při myšlence, že je něco tak zajímavé či legrační, že by to měl sdílet s mladou blondýnkou, která by se pobavila a v odpovědi mu trošku zvedla ego. Jenže vlastní úsměv mu zhasl pokaždé, když si uvědomil současné napětí, které mezi nimi panovalo (a proč vůbec?) a telefon s rozepsanou zprávou odložil.
Nemohl si pomoci, dívka mu chyběla.
Jak dovedla poslouchat, její rozpaky, nervózní gesto, kterým si prohrábla vlasy a koneckonců i její vyřídilka, když se rozčílila.
Andrea, která teď bývala docela spokojená, odjela na jógu a on zůstal doma sám s neradostnými myšlenkami. První záchytný bod, Tom, na pivo jít odmítl a Karolinin smích kdesi v pozadí podráždil Turka natolik, že vyrazil k omšelé studentské ubytovně. Potřeboval si trochu pokecat.

„Ahoj Semire.“
Zakabonil se. Zastavila se asi tři metry od něj, proč? „Nazdar Terko,“ seskočil dolů a šel jí v ústrety, aby se zamračil ještě víc, když lehce couvla. „Rád tě vidím.“
Na co tohle všechno? Šlo jí hlavou nevrle. Proč mě tak trápí?
„Nepůjdeme si někam sednout?“
„Musím se učit, mám jen chvíli, Semire.“
„Oh, fajn. No a máš se?“
„Dobře. A co potřebuješ, prosím tě?“ Zaváhala, ale pak ukázala kamsi do houstnoucího šera. „Je tam parčík a lavičky. S tebou se tam bát nebudu.“
Kráčeli bok po boku, Gerkhan ještě skleslejší než předtím. Potěšení z toho, že vidí spřízněnou duši, mu srazila její očividná rozmrzelost. Vážně se domníval, že bude mít dívka radost a prohodí spolu pár milých slov. Skoro uraženě odsekl, že pokud ji obtěžuje, on může zase klidně jít.

Gestem ukázal na sedák dřevěné výbavy plácku s několika stromy a přetékajícím odpadkovým košem.
Přece jen se na něj trošku usmála. „Tak copak? Nevypadáš,“ uvědomila si to vlastně až spolu s tím, jak ta slova vypouštěla z úst, „moc vesele.“ Oh, nerozešel se s Andreou? Třeba jo! Třeba jí chce říci něco důležitého a ona na něj bručí jako kráva!
„No, už bylo určitě líp.“
„A můžu nějak pomoci?“
„Už pomáháš.“
Snažila se ta slova nějak vyložit. Srdce cítila až v hrdle.
Turek se protáhl a uvolnil, kolena od sebe.
Blondýnka polkla. „No a… jak jdou přípravy na svatbu?“ Průhledné, moc průhledné, pokárala se. Ale nevydržela to.
„Dobře. Teda… vlastně to teď vůbec neřešíme, takže se díkybohu ani nehádáme,“ vrazil jí do toho bušícího srdce kůl. „Ale už aby to bylo za náma.“
No vidíš, jaká jsi blbka, utřela se dívka v duchu. Co sis myslela, náno?
„Ale nějak…“ Semir pokrčil rameny. Jak jí vysvětlit, že mu chybí její společnost? Že by nejraději zase vyrazil na nějaký výlet, protože minule to bylo super? „Doufám, že zase něco zorganizujeme a ty se přidáš, Terko. Fakt bych byl moc rád.“
Jo, křenit umím s kvalitní ubohostí, ušklíbla se. „To je hezký.“
„Vážně!“
„Semire, proč tohle říkáš?“ došla jí trpělivost. „Vždyť dobře víš, že to Andrea buď nedovolí, nebo na tebe bude hrozně naštvaná. A asi se jí ani nedivím, sama bych nechtěla trávit víkend s někým, koho nemusím.“
„Tak Andrea si důvod k naštvání najde vždycky, o tebe nejde.“
„Hlavně že máš jasno a že si takovou ženskou bereš.“
Zacivěl na ni. „Co?“

Tereza se málem profackovala. Ne, tohle fakt nechtěla říci nahlas! „Promiň, jen… vzpomněla jsem si na tu šílenou cestu autem. Vzpamatovávala jsem se z toho týden. Sice chápu, proč ji to rozčílilo, ale… prostě to bylo nepříjemný. Promiň, nechtěla jsem na ni nasazovat, vyklouzlo mi to.“
Rozpačitě se podrbal ve vousech. Kdyby Češka nebyla na holky, byl by skoro řekl, že žárlí. „Jo, ten návrat byl blbej, to je pravda. Ono je to s ní složitý, víš? Cokoliv děláš, tak vlastně musíš přemýšlet nad tím, z čeho může být naštvaná. Vždycky si něco najde. Je to dohromady celkem fajn ženská, ale někdy mi přijde, že je v tomhle samonasírací. Vlastně jí ani nějaký věci ani neříkám,“ překvapil sám sebe konstatováním, aby raději přešel k omluvě. „Ale fakt to zhoršuje ta svatba. Asi ten všechen stres… až bude po ní,“ povzdechl si, „tak bude určitě konečně klid a trochu víc pohody. Sedne si to.“
Blondýnka, které se ulevilo, že její výbuch nerozebíral, se jen bezmocně uchechtla. Jo, pomyslela si. Protože ženská, která se takhle chová před sňatkem, bude rozhodně milejší, až bude mít chlapa v chomoutu a jistého. Určitě tě čekají krásné časy, Turečku, máš se na co těšit. Spokojená manželka, dvě dětičky na zahrádce rodinného domku, denně teplé večeře, zlatý retrívr, jen ten plot budeš asi muset na bílo natřít sám. Ale jistě to bude vše v pohodičce a klídečku, protože svatba je kouzelný proutek, který mění lidem povahu k lepšímu.
„Ale někdy,“ když studentka nemluvila, rozhodl se komisař přerušit napjaté, nepříjemné ticho, „bych si asi přál, aby byla trošku víc chápavější a příjemnější. Připadá mi, že jí asi nemůžu říkat všechno. Není takový ten typ, co prostě jen poslouchá a třeba řekne, že rozumí. Spíš je z toho většinou zase hádka. Ale tak taky mám chyby, žejo.“

„Víš…“ Wox se kousla do rtu. Prostor pro ženskou zákeřnost, který má snad opravdu každá, sytilo, že se svěřuje hlavně jí, ačkoliv by měla být na prvním místě snoubenka. Jenže, zkrotila se dívka, jako idiot z toho stejně vzejdu já. On to na mě všechno vysype, já si budu lámat hlavu… a zatímco komisař šťastně a s ulehčením odejde domů házet cukrbliky na Andreu, já se budu trápit, všechno si promýšlet, analyzovat, vytvářet si domněnky. Nedělám nic jiného, než že mu nabíjím baterky, aby mohl s tou svou pokračovat dál. Koneckonců, proto přišel. Vyzpovídat se. A následky nesu já… všechny. „Tohle bys měl asi řešit s Andreou,“ pronesla. „Svěřit se jí, říci jí, že ti to vadí.“
Viditelně mu ztuhly rysy.
Bolelo ji, že ho od sebe odhání. Ale musela.
Dvě další strategie byly příliš bolestné – buď by mu až do úplného vyčerpání sloužila jako vrba a doplňovač energie, nebo by ho musela postavit před realitu svých vlastních pohnutek a dočkat se krutého odmítnutí. Ani po jednom netoužila.
Nejhorší bylo, jak se vedle něj cítila hezky, jak šťastná si připadala, když jí (jen jí!) něco povídal, když se na ni usmál, když se jí mimoděk dotknul. Chtěla, aby věděl, že jí se svěřit může, že jí lze důvěřovat, že ona je na jeho straně, ovšem za takové situace prostě nemůže sloužit, aniž by se sama nezranila. Hrozně by si přála, aby ji těma silnýma rukama stiskl a ona mohla jen zavřít oči a zabořit nos do látky jeho trička.

„Copak je s tebou,“ zavrčel a nakrabatil čelo. Čekal od její společnosti něco jiného, pár vtípků, kterým se budou smát, až sklidí pobouřené pohledy okolí, uvolnění, trošku košilatých narážek ze své strany, po kterých se bude děvče rozkošně pýřit, mile strávený čas, kdy zase jednou dorazí domů s pusou od ucha k uchu. Vážně ji měl docela rád, navíc byla taková maličká a sama, takže si vedle ní přišel jako pořádný chlap. Jenže dneska místo nasycení dostal jen další injekci zasmušilé zadumanosti. A k tomu byla taková tma, že dívce skoro ani neviděl na prsa. „Jindy nebýváš tak negativní…“
Ach, třeba se jen snažím být tvůj typ – uhádaná protiva. Přehodila nohu přes nohu. Přes den bývalo už pořádné teplo, jak se ale blížila desátá, teplota prudce klesala. „Je fajn se vidět, Semi. I na ten výlet bych ráda vyrazila. Ale prostě… jako tvou snoubenku by mě štvalo, že to probíráš s cizí ženskou a ne se mnou. Když tě to trápí, tak jí to řekni, ne? Tohle je přece hodně podstatný. Jestli tě má ráda, tak přece popřemýšlí nad tím, co potřebuješ.“ Nedalo se nic dělat, sama cítila, že právě překročila hranici, od které se slíbila držet na míle daleko. Teď už si nemohla nic nalhávat. Míchala se jim do toho. A možná… možná i trochu manipulovala.
„To se snadno řekne,“ ucedil. „Andrea prostě… ona…“
Wox chtěla být pryč.
I Turek zmlknul a mezi stromy zůstala nevyslovená úvaha.

Vstala. „Je mi zima.“
I on se zvedl a k jejímu překvapení zcela spontánně udělal pohyb, jako kdyby ji chtěl zahřát v objetí, aby jeho paže pomalu klesly.
Civěli na sebe ze třiceti centimetrů.
„Půjdu.“ Hlas se jí zadrhnul. „Ještě mám… ještě mám studovat tu knížku.“
„Jo, jasně,“ zamumlal. „Promiň, že jsem otravoval.“
„Ale ty mě neotravuješ, nikdy!“ nevydržela to blondýnka. „Jen mě prostě mrzí…“ Jak mu říci, že ji štve, že si ten chlap neuvědomuje, že za normálních okolností by měl prožívat nejlepší období, těšit se na svatbu i na budoucnost? A že když to tak není, asi je něco v těžkém nepořádku? A že by s tím měl něco dělat? Jak mu to povědět, když to nahlas říci nechtěla, protože měla své vlastní zájmy?
Napjatě poslouchal, dívka však jen nasadila diplomatický úsměv. „To je jedno. Měj se dobře, Semi. Záleží mi na tom. A jestli s partou půjdete někam do hospody, ozvěte se, jo? Ahoj.“
„Čau…“

Kvapně odcházela a celou dobu dumala, zda si jen nenamlouvá pocit, že ji jeho pohled pálí v zádech.
Neotáčej se, přikázala si.
Dneska si těch pravidel porušila už dost.
Samozřejmě neodolala a při odemykání dveří ubytovny se obrátila.
Stál pod lehce poblikávající lampou, ruce v kapsách džínů a zíral.



Budík se rozječel.
Blondýna po něm poslepu hmátla a ubezdušila ho, aby se její dosud uvolněný obličej nakrabatil. Vzdychla a dlaněmi si zakryla oči.
Semira zabolelo u srdce, jak se výraz probouzející se dívky mění spolu se zjevným porozuměním, co je za den a jaké povinnosti zase nastávají.
A taky se trošku styděl za to, že se dneska jako na smilování čeká na návštěvu šéfové – potřeboval už konečně vidět novou tvář.


Arrow

Kapitola 41: Takhle to přece mezi náma neskončí

„A vážně nechceš?“
„Díky, Matty, ale ne.“ Kranich se jen při myšlence na to, že by měl kousnout do nabídnuté koblihy, málem pozvracel. Jeho apetit vždy skvěle zrcadlil duševní stav – poslední desítky hodin skoro nejedl a teď se mu stresem žaludek přímo obracel. „Ale jsi hodný. Dej Hottemu, nebo si prostě dopřej, tady tihle dělaj fakt dobrý,“ pokoušel se zklamaného nováčka, který se až k uzoufání snažil, pozvednout na duchu. „A někdy spolu pak musíme na pivo, jo? Nevím kdy, ale určitě to uděláme.“
Chlapec se rozzářil, potěšený příslibem lepších zítřků.
„Prosím tě, mohl bys pak mrknout na ta lejstra z úterý? Prý jsme tam nasekali chyby, moc mě nenapadá kde. Zkontroluj SPZ a taky roky výroby, tam se ty překlepy dělají nejčastěji. Taky jestli sedí jméno s řidičákem a narozením. Kdyby to všechno bylo v pořádku, tak mě zavolej a mrkneme na to spolu, ať ten problém najdem.“
„Jasně, šéfe,“ zakousl se Matty do koblihy, pečlivě olízl vyhřezlý nugát a čistou levačkou se zmocnil myši, aby začal s kontrolou dokumentů.

Tom se nahnul nad svou klávesnici a otevřel Word, aby se alespoň zdálo, že něco dělá.
Od rána se nemohl soustředit na nic.

    Ahoj. Máš čas, můžu zavolat?


Zrovna si čistil zuby, ale jakmile mu pípl mobil, vyřítil se z koupelny s ústy plnými mátové pěny. Doufal, že každá zpráva může znamenat esemesku od Karoliny, nacházel však jen reklamní nabídky, vyúčtování operátora a info od Mattyho ohledně pozdějšího příchodu.
Až…
Srdce se mu rozbušilo třikrát rychleji.
Proboha, proboha, proboha!
Kar, konečně se ozvala, a sama. Chce to s ním skončit? Nebo mu dát ještě naději?
Skoro se vrhl po telefonu, aby číslo sám vytočil, aby mu došlo, že s kartáčkem v puse nebude znít zrovna důstojně. V jedné minutě si stihl vypláchnout ústa, ohodit si nevyspáním pokrabacený obličej ledovou vodou, otřít se ručníkem a zazírat na svůj obraz bledého, pohublého chlápka s kruhy pod očima. Stačily tři dny, aby naprosto zpustl. Co bude dělat, pokud ho Kar definitivně pošle do háje?

    Ahoj Kar, jasně. Mám zavolat já? Nebo tě budu rušit?


Nenapadlo ho, co napsat jiného, byť vlastně jen zopakoval, co naťukala ona.
Má jí brnknout sám?
Vždyť jí odepsal už před minutou, proč ho nechává dusit ve vlastní šťávě?
Musí jí být přece jasné, že-

Telefon se rozdrnčel.

Kranich, aniž o tom tušil, vytvořil světový rekord v rychlosti přijetí hovoru od prvního zazvonění – sotva se mohl divit, že po jeho „Kar? Kar, ahoj!?!?!“ následovalo pár vteřin zaskočeného ticha.
„K-kar? Jsi tam?“
„No jsem…“
Kranich by přísahal, že zaznamenal stopový náznak pobavení.
„Ahoj. Poslyš… chtěla jsem… Myslím, že bychom si měli o tom všem promluvit. Probrat to a najít nějaké řešení,“ mínila nechodit kolem horké kaše. „Takže… máš volné odpoledne?“
„Samozřejmě,“ vydechl. I kdyby mu na ten čas dali termín na dlouho očekávanou transplantaci jater, zrušil by ji.
„Tak… v šest v bytě?“
„Jo, Kar… a díky!“
„Za co?“
„Ehm…“ těžko hledal slova. „No… za naději.“
„Aha. No… uvidíme se v šest, ano?“
„Jo. Moc se na tebe těším.“
„Hm. Tak ahoj.“


Od těch několika vět, co od ní slyšel, jel na divoké horské dráze různých úvah. Pomalu se drásal nahoru v optimistické představě, že jí snad taky chybí, aby pak padl do propasti depresivních myšlenek na to, že si Karolina jen přijde sbalit kufry a poslat ho do háje.
Ne, na jídlo opravdu neměl ani pomyšlení.


*

Tmavýma očima přejela místnost, jako kdyby do ní snad vstupovala poprvé. Vše bylo na svém místě, jen ve váze na stole čekal nový prvek, ohromná barevná kytice. Mezi mnoha druhy květů a snítkami pistácií rozpoznala své oblíbené lilie...
„Kar,“ mnul si Kranich ruce v rozpacích, až dojemně nevědoucí, co s nimi a co vlastně vůbec dělat. „Ahoj… rád tě vidím. Tohle,“ chňapl pugét, divže neporazil nebohý kus křišťálu, co jí dovezla maminka z Polska, „je pro tebe.“
„Zdravím. Děkuju, je krásná.“
„No… jo…“
Civěli na sebe a ani jeden netušil, jak pokračovat.

Brunetce se přesto ulevilo. Nemohla si nic nalhávat, od samého rána, kdy spolu prohodili pár sterilních slov cítila, že se na něj těší. Už jen slyšet jeho hlas… musela být stručná, aby nepoznal, že se jí do očí derou slzy.
A teď, když ho viděla, měla i přes ohromnou vlnu ukřivděnosti a vzteku, co ji před pár dny zaplavila a zdaleka se nechystala k odlivu, dojem, že… konečně…
Polkla. „Udělal bys mi kávu, prosím?“
„Co? Jo, jasně.“

Získala pár minut na uklidnění. Posadila se ne na pohovku, kde na ni čekal (a ona tušila, že byť platil za krále notoricky pozdních příchodů, byl tu dnes minimálně o hodinu dřív), ale ke kuchyňskému stolu, aby mezi nimi vytvořil přirozenou bariéru.
„Tady.“
„Díky moc.“ Naservíroval jí kávu jako v exkluzivním podniku, s podšálkem, sklenicí vody, mlékem v konvičce, ba i tu směšnou sušenku někde sehnal. Vlila do vonící temné tekutiny tu bílou a pečlivě míchala. Občasné cinknutí kovové lžičky o porcelánový šálek znělo do ticha jako výstřel z kulometu.
Vzhlédla.
„Tome-“
„Kar,“ pronesl v naprosto stejnou vteřinu.

Rozpačitě se zasmáli.
„Dobře, Tome. Tak… říkala jsem si, že…“ Zachmuřila, jak si znova připomněla, proč tu jsou. Proč mu nestačila, proč cítil potřebu osouložit jinou ženskou, navíc její kamarádku. Proč taková hnusná zrada. Od obou.
Zabubnoval prsty o desku stolu. Už to bylo tady. Ale věděl přece, co se bude probírat a o co se bude hrát. Vsál vzduch do plic. „Kari. Já to prostě neumím nějak racionálně vysvětlit. Sám jsem v šoku z toho, co se stalo a pořád se ptám, jak k tomu sakra došlo. A věděl jsem, že ti to šíleně ublíží, jakmile se to dozvíš.“
„To jo, to mi teda ublížilo,“ řekla tiše.
„Můžu se jen hrozně moc omluvit. A omlouvám se. Kar, já… já tě miluju. Jsi jediný člověk, se kterým si umím představit zbytek života. Takhle…“ zajíkl se, „takhle to přece mezi náma neskončí.“
Musela by být z kamene, aby ji takové vyznání nedojalo. Polkla. Ale přesto… „Já tě taky miluju. Ale pořád nechápu, proč se to stalo, proč s ní. Jak k tomu došlo.“
„Jenže já nevím.“
„Tobě se nějak… líbila?“
„Ne!“
„Mladá studentka… Semirova holka, naskytla se šance…?“
„Co mi to vykládáš?!“ vyjekl zoufale. Ještě před chvílí si myslel, že jsou na stejné vlně. A teď měl vyvracet takové nesmysly? „Ona vůbec není můj typ, proboha! To, co se stalo, byla jen… debilní stresová reakce, nic víc. Kar, já byl opilej. Šíleně na nervy, myslel jsem, teda my oba, že Semir umírá! Nemohl jsem nic dělat, byla noc, jen jsem čekal… Vypadalo to mizerně, hůř než kdy jindy. Já se fakt strašně bál. Myslím, že kdyby mi tehdy někdo dal do ruky motyku, tak prostě před barákem vykopu třímetrovou díru, jen abych něco udělal…“
„Ale oni ti místo toho dali do postele blonďatou dvacítku, viď, chudáčku.“
„Kar, já nevím, co ti na tohle říct. Od chvíle, co jsem se vedle ní ráno probudil, je můj zasranej život jen jedno velký peklo. Najednou to bylo prostě v prdeli úplně všechno. Nejen Semir, ale i tohle. Věděl jsem, že ti nemůžu lhát, věděl jsem, že jsem udělal něco strašnýho, ale sakra, já už to nezměním. Stokrát bych chtěl, ale nezměním to. Na ní mi nezáleží. Na Semirovi jo, ale ten se uzdraví. Ale jestli to mezi náma kvůli jedné chybě skončí, a to kvůli jedné mé chybě, kterou si vynutily takové okolnosti, co už se nikdy nebudou opakovat, pak…“ pokrčil rameny. Zpátky už se to vzít prostě nedalo.
„Kdo koho svedl?“
„Ježiš, Kar, je to podstatný?“ utrhl se vztekle. Opravdu doufal, že to dají dohromady, ale zjevně to pokazil navždycky.
„Kdo koho?“
„Já si to nepamatuju, sakra! Vím jen, že jsme pili, hrozně moc pili a brečeli. Že jsem strašně chtěl, abys tam se mnou byla ty, protože bys mi pomohla. Tak jsme jeden druhýho ujišťovali, že bude Semir v pořádku a pak se hroutili, že nám určitě za chvíli zavolají z nemocnice, že už není, že je mrtvej. Já nevím, kdo začal. Asi… asi já. Asi. Nějak si matně pamatuju, že odešla do ložnice, protože se dusila. A já šel za ní. Pili jsme i tam, já jí tu flašku už pak sebral, objal jsem ji. Pak…“ sklouzl pohledem na stůl, „si jen vybavuju, jak byla pode mnou. A už nic. Už jen to ráno, nemocnici, jak mi třeští hlava… Jak si přeju, aby to celý byla jen noční můra.“

„Strašně jsi mi ublížil, Tome,“ hlesla. „Od té chvíle pořád přemýšlím nad tím, kde jsem udělala chybu, proč jsem ti nestačila, v čem je ona lepší…“
„Ale tak to vůbec není!“ Chytil se za hlavu a vstal, aby ji objal – žena sebou však trhla, takže zůstal stát nad ní, paže svěšené. „Kdybys tam byla, nikdy by k tomu nedošlo. Nikdy!“
„Takže za to nakonec můžu já?“
„Nepřevracej to!“ Odmítl Kranich roli ještě většího bídáka. „Já jen říkám, že se sešlo… hrozně moc faktorů tak, že to vedlo k něčemu, co bych sám od sebe nikdy nečekal. Nikdy v životě bych neřekl, že tohle udělám. Nikdy. Ty víš, jak jsem šťastnej, že jsem tě po Eleně našel. Říkal jsem ti to. Pro mě jsi ten nejdůležitější člověk na světě, Kar. A vážím si tě. Kdybych měl v té situaci jen trochu sebekontroly, nikdy bych tohle neudělal. Je mi to líto. Omlouvám se. Ta chyba je jen u mě. Jestli… jestli se chceš rozejít, tak prosím tě ne s tím, že jsi udělala něco špatně. Neudělala. Byl jsem s tebou šťastnej, doufal jsem, že budeme rodina. Pokud se to rozpadne, tak kvůli mé chybě. Promiň. Kdybych mohl vrátit čas, tak to udělám. Ale neumím to. Takže jen… promiň. Můžu jen doufat, že nám dáš šanci, že mě jedna chyba z naprostý nouze nebude stát všechno. Že třeba i tobě se mnou bylo dobře a nechceš to celý odpískat.“

Mlčela. Kafe stydlo a neměla na něj vůbec chuť. „Ale já to přece nechci odpískat,“ začala pak pomalu. „Taky jsem doufala, že budeme rodina. Mám tě ráda. Líbí se mi, že je na tebe spoleh, že mě dokážeš podpořit, že děláš práci pro lidi, prostě milion věcí je na tobě skvělých. Vůbec jsem nepochybovala, že máme být spolu. Ale tohle je šok, Tome.“
Svěsil hlavu. Pořád ještě stál nad ní.
„Chyběls mi. Trápila jsem se tím, co jsi udělal… ale i tím, že bychom už nebyli spolu, Tome. Pro mě je to hrozná představa. Takže,“ nadechla se, „to chci ještě zkusit. Dát nám šanci. Doteď nám to klapalo skvěle, přijde mi jako šílenství to zahodit kvůli jedné… chybě.“
„Kar,“ zachrčel. Už přestával doufat. „Díky. Nebudeš litovat, já slibuju-“
„Prosím,“ zarazila ho, „tohle ne. Pořád jsem naštvaná, Tome. Pořád jsem zmatená a nevím, co tohle přinese. Uvidíme, zda to zvládneme. Doufám, že ano, ale… nevím. Jen si myslím, že to prostě musíme zkusit.“ Taky vstala.
„A můžu…“
Trochu váhavě, ale přesto se mu vtulila do naznačeného objetí. Líbal ji do vlasů a tiskl ji k sobě. Cítila se dobře, cítila úlevu. Kdo ví, jak to dopadne, ale nemůže dělat špatně.

„Dobře, Tome, já už půjdu,“ přerušila dlouhou chvíli společného mazlení.
Ztuhl. „Ale já si myslel…“
„Slíbila jsem Nielsovi a Petě, že budu ještě spát u nich. Ale zítra večer bych si přišla i s věcmi, ano? Popravdě toho na mě bylo dneska fakt hodně. Potřebuji si trošku vydechnout v neutrálním prostředí.“
„Cokoliv vyhovuje, Kari. A mám pro tebe zítra přijet, ať netaháš tašku?“
„Raději ne. Myslím, že bude lepší, když se s Peťou a Nielsem mineš,“ zašklebila se. „Nejsi u nich teď úplně oblíbený.“
Zahřálo ho u srdce, že se ho vlastně zastala.

Jo, věřil, že mají šanci.

Té noci se poprvé po mnoha týdnech dobře vyspal.


***

„Moc děkujeme za návštěvu, určitě zase přijďte,“ držela blondýnka dveře, zatímco si vysoká žena obouvala jednoduché mokasíny v pánském stylu. Nervózním pohledem se přesvědčila, že do předsíně přivřela a ztišila hlas. „Semirovi to udělá dobře. Má to tady hodně monotónní, začíná se nudit.“ Nebylo snadné to vyslovit, dokazovala tím mimoděk, že ona sama Turkovi nestačí.
„To se divím, s takovou pečovatelkou,“ pousmála se Engellhardtová, které se starostlivost mladinké komisařovy partnerky velmi zamlouvala. Reálně jí však dávala za pravdu, na muži bylo znát, jak v nové společnosti pookřál. Byť, stáhla ústa, takže úsměv zmizel, neměla ta radost dlouhého trvání.

„Skoro dva tisíce euro, Semire.“
Wox sevřela pěsti okolo kovové zábrany, která lemovala zdravotní lůžko. „Ty jo! To… to hrozně pomůže! Děkujeme!“
Anna na ni pohlédla téměř s lítostí. Milé, naivní děvče. Od Turka stejnou reakci bohužel čekat nemohla. Nemýlila se.
Muž si jazykem zevnitř promnul dásně. „Kolik že měl tehdy ten pochůzkář z Rodenkirchenu?“
„Semire, ten skončil na vozíku. Vy se uzdravíte.“
„To není jisté. Tak kolik?“
Brunetka si povzdechla. „Už si to nepamatuji přesně, ale myslím, že devět.“
Dívka těkala ocelově modrýma očima z jednoho na druhého.
„Aha.“
Dávno se rozhodla, že použije zdůvodnění, které je sice bolavé a nepravdivé, ale alespoň naplno nepřiznává, že se na Turka celý tým vykašlal kvůli volbě přítelkyně. „Ale za to bohužel můžeme my. Jak jsme byli v šoku, zapomněli jsme to hned vyhlásit. Vzpamatovali jsme se, až když vám bylo lépe a už se to nepodařilo dohnat. Víte sám, jakou roli v tom hraje rychlost. Mrzí mě to, měla jsem na to dohlédnout. Ale byla jsem hlavou jinde.“
Mlčel. Popravdě jedno jediné jeho narcistické potěšení byla myšlenka na sbírku, kterou kolegové ze sboru pořádali pro situace, kdy jeden z nich utrpí vážné zranění a je třeba jeho i rodinu podpořit do chvíle, než dorazí oficiální odškodnění. Vážně si myslel na to, že jeho podpora zlomí rekord. No vida, asi se přecenil. Nadhodnotil se jako policajt, jako oblíbený kolega… v čem ještě se mýlil?


„Tak se držte, Terezo,“ podala jí šéfová pravici a navíc dívce vroucně stiskla rameno v téměř až přátelském gestu. „Kdybyste cokoliv potřebovali, ozvěte se.“
„Hlavně aby už byl zdravý,“ povzdechla si studentka. „Ale to si ještě počkáme.“
„Určitě to zvládnete.“
Ale jistě, pomyslela si, když za ženou zavírala dveře a otáčela klíčem. Samozřejmě, že to zvládneme. Otázkou je, zda oba a spolu.


Arrow

Kapitola 42: Já tě teď fakt potřebuju

„Na co pořád koukáš?“
Mizerná nálada ho neopustila. Od chvíle, kdy Šéfová odešla, mlčel desítky minut, čelisti sevřené: i na pečovatelku, která ho dorazila zaopatřit před spaním, sotva ucedil alespoň pozdrav. Když se dívka vrátila do hlavní místnosti a čtyřicetiletou černovlásku vyprovodila, čekal ji jeho načuřený výraz.
Párkrát se ho zeptala, čím by mu mohla zvednout náladu, ale odpovědi se nedočkala. Přenechala mu ovladač od televize a sama si za kulisy znělky posledního hitu na RTL vytáhla do klína svůj malý laptop, dávaje si bedlivý pozor na to, aby neviděl na obsah obrazovky.
„Hm?“ Vzhlédla od monitoru.
„Na co koukáš? Diplomku nepíšeš, to bys víc klofala.“
Promnula si dásně. Postřeh mu nechyběl. Ale to mu měla říci pravdu? Na půjčky, Semirku, na půjčky koukám. Na to, jak to máte v Německu s lichváři, s RPSN, která společnost má jak nejlepší úrok, tak i nejsolidnější pověst. Protože máme dva nevydělávající lidi a dva byty, jejichž majitelé asi neotřou slzičku dojetí a s požehnáním jim neodpustí nájem. Do toho celá pečovatelská služba, záloha na postel, nově injekce… Stav studentčina účtu byl pochopitelně hubený celé ty roky, které trávila v Německu, komisař zase při rozchodu vyplácel Andreu ze společně kupovaného auta a jeho plat nebyl takový, aby dovolil vytvoření rezervy. Musí to nějak řešit, mít nějakou… finanční peřinu. „Ale, na nějaké blbosti. Zprávy a tak. Už končím.“ Proč mu přidělávat starosti? „Na co koukáš ty?“
„Taky na blbosti.“

Chápala, že mu nebylo do řeči. Vstala, dokráčela k němu a opatrně sklopila nízkou ohrádku kolem postele, aby přisunula židli a položila si hlavu vedle jeho. „Jsem ráda, že tě mám tady,“ připomněla něžně. „Hrozně moc ráda.“
Zvedl koutek rtů a lehce nachýlil hlavu, aby se jejich tváře dotýkaly.
Lehké gesto, pár slov a rázem bylo jeho naladění plně jinde.
Jo.
Přesně to mu před lety chybělo.


Opřel se čelem o volant a zhluboka se nadechl.
Třásly se mu ruce.
Kdosi, snad nějaká skupinka podle hlasu mladých lidí, přešla okolo. Hlučně se smála. Ani teď nedokázal vypnout klasickou policejní ostražitost a přestat skenovat prostředí.
Jeden z důvodů, proč s ním nebylo lehké žít.
Věděl to.
Jen těžko se dokázal uvolnit.
Nebyl přece taková nesnesitelná sobecká kreatura, jak mu poslední dobou Andrea naznačovala, ne?
Nikdy si o sobě nemyslel, že je perfektní. Jistě, rád nasazoval masku všeználkovského neodolatelného, všemi žádaného floutka, ale blízcí přece věděli, že realita je odlišná. (Věděli?)
Cholerik a workoholik se sklony k egoismu a který se nebránil nevinnému flirtu jinde.
Jo, to by o sobě podepsal.
Ale že by byl až tak nemožný?

Poslední hádka ho naprosto rozhodila.
Řešili svatbu.
Jak jinak.
Šlo o termín. Popravdě už mu to bylo jedno, chtěl to mít jen… za sebou. Kdyby si to zítra mohli odbýt na radnici, byl by úplně nejraději – ale rozuměl, že ženy to mají jinak. Chtěl jí dopřát hezkou svatbu, na začátku ji chtěl taky. Pořádný rozzářený den s přáteli, kdy budou za hlavní hvězdy, užijí to s těmi, co je mají rádi a pak rozjedou legendární mejdan, co se potáhne do svítání. Vážně. Teď už to jen chtěl dorazit, unavený, znechucený.
Pak se snad všechno vrátí k normálu.
Jenže k jakému?
Neprojevil dostatečné nadšení, příliš pasivně odkýval Andreina přání, jeho iniciativa v podobě návrhu, aby měli v září raději i variantu pro zimu a déšť, nebyla hodnocena jako dostatečná.
Nelíbilo jí to.

Tentokrát nekřičela. Bylo to daleko horší.
Sedla si proti němu, v dlouhých štíhlých prstech skleničku s mátovou limonádou. Tichým hlasem mu vyčetla nedostatek zájmu, jak od něj čekala něco jiného, jak ji trápí, jak jí rodiče říkají, že si s ním kazí život, a ona přesto vsadila na jeho kartu, jen aby znova a znova pochybovala o tom, zda nedělá chybu. Jak jí v práci podporují víc než on, soucítí s ní, nabízí porozumění, protože vidí, jak to s ním má těžké.
A venku cynicky zpívali ptáci.
Hovořila o tom, jak moc do toho vztahu vložila, zatímco on se jen veze a není pro ně dva ochotný obětovat naprosto nic.
Že si vedle něj snad už ani nepřipadá jako ženská.
Měl by se víc snažit, víc přemýšlet, být ochotnější. Zamyslet se nad sebou a tím, co působí druhým.
Nebyl schopný odpovědi.
To… to přece nebyla pravda, ne? Vždyť se jí taky přizpůsoboval, volný čas většinou trávili podle jejích not, protože se kvůli náročné práci cítil provinile: přemýšlel o tom, co by ji potěšilo, kolikrát zatínal zuby při něčem, co mu šlo proti srsti, jen aby byla spokojená.
Když s proslovem skončila, měl pocit čehosi vyrvaného i s kořeny, absolutně pochybující o tom, zda je vůbec materiál pro vztah. To byl vážně tak hrozný? Zabil v něm dobrý (tím jediným si byl jist) policajt potenciál partnera? Mohl se jako chlap vůbec podívat do zrcadla?
Nacházel pro sebe i silné argumenty, ale… nějak je nedokázal vyslovit, lámaly se o to vše, co dneska vyřkla. Věděl, že by se mu hlas třásl, koktal by a ona by ho s novým nábojem energie smetla jako vlna.

Sebevědomý všeználek?
Maska.
Jen maska.

Musel pryč.
Na vzduch.
Neřekla nic, v očích jí viděl výsměch. Říkaly něco o zbabělosti.
Ale on vážně netušil, co na to říci, jak se obhájit.
Jen uvažoval nad tím, co se pokazilo, jakou roli v tom hrál on sám a…

Proč vlastně celé ty roky znovu a znovu lepí něco, co možná ani jednoho z nich nedělá šťastným.
Co… nefunguje.
Protože jí to dluží?
Protože byl rád, že s ním někdo je? Bál se samoty?
Že chtěl klid?
Nesnesl by výčitky v práci a nechtěl si ani připustit, jak obtížně by spolu fungovali?
Jenže… nezasloužil si on sám, aby se těšil domů?
Bylo něco špatně s ním, když poslední roky přibývalo dní, kdy stál pod Andreinými okny a nutil se vložit klíč do zámku?

Potřeboval někoho vidět, někoho, komu by se svěřil.
Kdo si s ním sedne, vyslechne ho, dá mu zpětnou vazbu, rozhřešení.
Jo, měl své mouchy, a to i velké.
Ale nemohl jen tak existovat s tím, že je nejhorší chlap v Kolíně, který jako partner naprosto selhal a ještě své okolí trápí.

Vystoupil z auta, zamkl, překonal rušnou silnici a zazvonil u dveří.
Nikdo neodpovídal.
No tak, Tome, zachraplal v hlavě zoufale. Já tě teď fakt potřebuju.
Vrzly panty.
„Se… Semire? Co tady děláš?“
Komisař se prudce otočil a s otevřenou pusou zíral na vyšňořeného parťáka, za jehož zády s lehkým podezřením vykukovala brunetka ve velké večerní. Jasně, jasně. Kranich říkal něco o divadle. Ale Gerkhan byl tak pohlcený sám sebou, že… nakonec měla Andrea pravdu, nebyl jen mizerný partner, ale ještě i příšerný kamarád.
„Ahoj,“ zamumlal. „Já jen… hele, to je jedno, zapomněl jsem, že máte program. Čau Kar, užijte si to.“
„Ahoj Semire,“ pozdravila ho se zdvořilým úsměvem, ale její obličej jasně naznačoval, že z jeho přítomnosti není nadšena a rozhodně si nenechá nabourat plány na večer. „Počká to do zítřka, že jo…“
„Jo, jasně! To… to počká.“
Modrooký muž se ale na tak rychlé rozloučení netvářil. „Ech… Kar, kolik máme minut, pokud to máme stíhat?“
Jak jinak. Brunetka se pokusila zachovat klid. „Tak taxi tady bude za pět minut a měli jsme půlhodinu rezervu. Chtěli jsme si dát to víno…“
„Moc by ti vadilo dát si ho až o přestávce?“
Rezignovala a usadila se na lavičce, dobře si vědoma toho, že před bytovkou vypadá v černé róbě a třpytivých lodičkách směšně. „Běžte. Ale Tome, buď tu za patnáct minut, ať to nemáme našponované, jo?“

Zase se cítil jako sobecké hovado, nejlepší přítel ho ale ujistil, že teď potřebuje vědět, co se děje, jinak si divadlo stejně neužije.
Semir v hlavě obrátil pomyslné přesýpací hodiny. Jak narvat své pochyby, strachy a prosbu o radu do čtrnácti minut? Snažil se stručně vysvětlit, co se v něm odehrávalo.
Kranich poslouchal, přikyvoval a pak se vytasil s teorií, že jde možná jen o strach ze svatby. Říká to přece spousta chlapů, ne? Najednou ví, že to má být nadosmrti, že už nikdy neproběhne (nemělo by) to dobrodružství dobývání. Jen jedna ženská do konce. Není ani první, ani poslední, koho smetly pochybnosti. Ale on a Andrea spolu vydrželi celé roky, je blbost to teď odpískat kvůli záchvěvu paniky. Hlavu vzhůru, kamaráde, to dáte.
Semir to zmrzle odkýval a doprovodil nervózního parťáka ke Karolině, aby jim s omluvou ještě jednou popřál hezký večer.

Zamával jim, ale jakmile zmizeli, sám klesl na lavičku, hlavu v dlaních.
Vydrželi to celé roky.
Jo, ale s jakým výsledkem?
Když teď sledoval, jak Tom dvorně nabídl brunetce rámě, aby se spolu vydali strávit společný čas, hezky oblečení, natěšení, bez hádek, s perspektivou pěkného zážitku, večeře, jak jim to spolu ladilo bez hádek, jak jednomu záleželo na druhém, bez hádek, chránili si svůj prostor… bodla ho závist.
Kdy naposledy s Andreou prožili něco podobného?
Jen ho to utvrdilo, že je něco špatně.
Vydrželi spolu celé roky. Vydrželi.
To se říká o něčem nepříjemném, ne? Musíš to vydržet.
A zase. Kdo za to mohl?
Kdo byl viník?

Představa toho, že se vrátí zpátky do sekretářčina bytu, ho děsila, ovšem vidina osamělého večera nebyla o mnoho lepší.
Potřeboval někoho, s kým by si promluvil. Možná se trochu opil, kdo by mu dal na věci ještě jiný náhled než Tom, který se hlavně snažil vrátit včas ke Kaiczowské.
Jenže Petra a Niels by ho příliš nepochopili, bratranci by na něj koukali jako na blázna, na služebně by se všichni zhrozili a Frank, jediný částečný spojenec, odjel předevčírem na dovolenou.
Jedině…

Vždyť na ni stejně myslel celou dobu.
Házel blinkr ke studentské ubytovně, ještě než nakonec pokračoval rovně ke Kranichovi.
Koneckonců jasně prohlásila, že o tom s ním mluvit nechce, že si to má vyřídit s Andreou.
Co si má ale vyřídit s Andreou, když netuší, jaká je jeho pozice, kruci?
Vážně, přetáhl si v autě přes hruď pásy, si potřeboval promluvit.

Kolem osmé už byl provoz výrazně tlumenější, než když od Schäfferové odjížděl – zato před ošuntělou budovou to žilo. Mlaďoši posedávali po čemkoliv, co v okolí bylo vhodné, pokuřovali a zjevně se dobře bavili. Pár z nich se po něm otočilo, ale ignoroval to. Dávno si všiml, že obsluha vrátnice na bezpečnost zahraničních studentů zrovna moc nedbá, tentokrát je ale musel uspokojit před nos strčeným policejním průkazem.
Pružně vyběhl do správného patra, kde se zastavil před dívčiným pidi bytečkem.
Bude na něj naštvaná? Minule se jí nelíbilo, když si jen tak přikráčel a zahltil ji svými problémy. Dala mu zřetelně najevo, jaká je její pozice.
Hrozně moc teď ale někoho potřeboval, hrozně, hrozně moc.
Nechat se obejmout, když ne fyzicky, tak alespoň verbálně. Zahalit se do měkkých, milých slov plných porozumění, které mu zrovna moc lidí neprojevovalo.
Zaklepal.
Ticho.
Ještě jednou.
Nikdo neodpovídal.
„Terko?“
Dveře se otevřely, jenže ty vedlejší. „Co potřebujete?“ otázal se překvapivě vysokým hlasem bledý zrzek, který mu trochu připomínal Hartmutta.
„No… přišel jsem za kamarádkou. Za Terkou. Terezou Wox.“
„Za tou malou blondskou?“
„Jo?“
„Hele, ta studujte žurnalistiku, ne? Myslím, že mají nějakou ročníkovou pařbu, viděl jsem ji odcházet tak před hodinou. Pochybuju, že bude brzy zpátky.“
„Aha. Tak dík.“ Zklamání mu z hlasu jen čišelo, vrátil do kapsy na telefonát už nachystaný mobil.

Nebylo fér ji rušit na akci, na kterou se určitě těšila.
A nemělo smysl čekat.
Párty. Ach. I ve své mizérii se hořce pousmál. Pro něj to kdysi znamenalo lov, a to mnohdy úspěšný. Bylo by navýsost pitomé tady strašit do rána, když mohla s nějakou babou skončit u ní doma.
Ji ještě žádné „nadosmrti“ nečekalo, však ať si trošku užije.
Zaslouží si to.

Takže osamělý večer.
Stiskl čelisti.
To bude bolestivých pár hodin.
Nejraději by všechna předsevzetí porušil a dívce přece jen zavolal a poprosil ji o pomoc a společnost. Vždycky dokázala něco vymyslet, po jejím boku bylo… tak dobře.
Protože k Andree už dneska nemohl.
Jinak by mu nezbylo, než připustit… než říci nahlas…

„Já ji nemiluju,“ zachraplal zoufale a musel se opřít o stěnu, do takové míry ho srazila vlna dusivé paniky, co mu stiskla břicho a hruď. „Já s ní... já s ní nechci být. Proboha.“



Arrow


*****

Kapitola 43: Tohle zatím asi nepůjde

Gratuloval si k nápadu, že první společný večer stráví mimo domov.
Byť byl naprosto šťastný, že si dali další šanci, představa, jak spolu sedí u televize a váhají, zda to vše ještě jednou proberou, nebo budou předstírat, že se nic neděje, ho týrala.
Navrhl tedy kino.
Slibovalo bezpečnější hru… a navíc se to sympaticky podobalo milému rande, jako kdyby spolu zase začínali.
Karolina přijala bez váhání, jako kdyby ji předtím svíraly podobné obavy.
Sešli se rovnou v obchodním centru, kde se v prvním patře nacházelo i několik ultramoderních sálů. Brunetka přišla nalehko, věci už si předtím hodila do bytu. Usmívala se. Nervózně, ale usmívala.
Po drobném zaváhání se políbili, Tom koupil mega porci šunkovosýrového popcornu a litr vychlazené Pepsi a společně poměrně spokojeně sledovali nového Bonda.

Diskuze jim vystačila na celou cestu zpátky: Kar film nadchnul, Kranich byl výrazně zdrženlivější a finále se mu vůbec nezdálo.
Ale doma se divno vrátilo.

Jakoby cinknutí klíče v zámku odemklo nějaký nový, náročnější level, s nímž si ještě nedokázali poradit.
Brunetka zmlkla, aby po chvíli podotkla, že si skočí do koupelny.
Vystřídali se… a pak na sebe v pyžamech jaksi bezmocně zazírali přede dveřmi do ložnice.

„Tohle zatím asi nepůjde, co...“ komisař strnul s rukou na klice.
Zvedla k němu pohled. Neřekla nic, ale ve tváři jí četl… ulehčení, že sdílenou myšlenku pronesl právě on.
„Tak… já si ustelu v obýváku?“
„Díky,“ hlesla a krátce mu překryla dlaň svou. „Tome, já jen…. Pro začátek, ano? Určitě to bude v pořádku, ale teď…“
„Rozumím. Tak…“ Vešel dovnitř, do náruče sebral polštář i přikrývku, aby se cestou ke dveřím sklonil k přítelkyni. „Dobrou, Kari,“ políbil ji na čelo.
Usmála se. „Hezký sny. Zítra, Tome.“
„Zítra.“

Sice dlouho nemohl usnout a dlouhé nohy musel nepříjemně krčit, aby se na pohovku vešel, ale stejně mu v srdci po dlouhých týdnech a týdnech zatepal optimismus. Možná dneska mhouřil oči na gauči, ale stejně šlo všechno o něco lépe, než si troufal doufat.



*****

Wox zaklapla notebook a zhluboka se nadechla.
Přímo cítila, jak se jí v prsou zvedají dvě vlny, které spolu bojují o to, která reálně vyhraje: neskutečné ulehčení, ale také pocit studu a ponížení.
Osmdesát tisíc.
Právě si půjčila osmdesát tisíc. Sice jen jako zálohu pro naprosto nejhorší časy a slibovala si, že na ni pokud možno nesáhne, ale ta slova padla, prosba byla přijata a zítra jí pravděpodobně cinkne na mobilu upozornění, že částka přistála na účtu.
Po procházení desítek stránek a hodinách, které promarnila studiem obchodních podmínek, se rozhodla pro něco, z čeho jí budou hořet tváře ještě týden – poprosila o pomoc rodiče.
Samozřejmě, že o jejich situaci věděli.
Informovala je, jakmile sebrala dost síly, asi tři čtyři dny poté, co se to Semirovi stalo.
Zděsili se a chtěli okamžitě přijet. S prací by nebyl problém, oba vedli malou, ale úspěšnou firmu, což jim dovolovalo být parádně flexibilní.
Odmítla to, nedokázala si představit, že by se o ně v dané situaci starala – rodiče sice byli šikovní, mladí a šli s dobou, nicméně jejich němčina byla nulová a ani s jinými jazyky to nebylo valné. I v těch pár momentech, kdy se se Semirem viděli, se domlouvali rukama nohama či za pomoci angličtiny.
I přes mizérii a slzy zmaru (právě vyhrávala vlna ponížení) se musela pousmát.
Gerkhan byl pro ně trošku šok.


„Poslyš, Teri…“
Blondýnka vzhlédla od etikety bílého vína, kterou pečlivě studovala. Haha, nečekaně. Sotva se policista s omluvou odebral do sprchy, unavený po dlouhé cestě i vyčerpávající konverzaci, už se vynořily zásadní otázky. Ne, neřekla jim toho předem moc. Jen jestli na Vánoce může přijet i s přítelem. Sice jim naznačila, že v Kolíně někoho má, ale takový vývoj nečekali – musela ocenit, že po zalapání po dechu a pár vteřinách ticha, u kterého si během telefonátu dokázala živě představit, jak si oba vyměňují pohled, rychle přitakali s tím, že dotyčného rádi poznají.
Jen si zjevně představovali, že přijede árijský německý studentík.
„Semir… podle jména… um.. to je… Arab? Nebo… Albánec?“
„Turek,“ nasadila andělský výraz. „Znamená to kočka. Prý.“ Zahihňala se nervózně.
„No… a… je teda…?“
„Policajt. Komisař z Dálniční policie.“
„Takže je… no… um…“
„Ano?“
„Prověřenej?“
Wox zvedla obočí. „Mami, mluvíš jako domovní důvěrnice, prosím tě!“
„Ale no tak. Dobře víš, co tím máma myslí. Oni někteří ti migranti… um… nejsou úplně… Úplně…“
Blondýnka jim nemohla ani vynadat za xenofobii – dobře věděla, jak Gerkhan mluví o svých příbuzných, sám si na ně dával velký pozor a škraloup neměl opravdu jen málokdo. „Jo, chápu. Je prověřenej odshora až dolů, křížem krážem. Loajální k demokratickému zřízení i zákonům Spolkové republiky Německo.“
„Terko…“
„Promiňte. Jo, je v pohodě, fakt. Maká jako policajt, hodně si to právě bere. I to, že někteří přistěhovalci fakt nehrají zrovna fér a on je musí v práci řešit. Přece bych nechtěla nějakýho kriminálníka, ne?“
„No dobře… A… a…“
„Hm?“
Povzdech. „Kolik že mu je…?“
Pokrčila rameny. Ach, kámen úrazu. Nemělo cenu nic zastírat. „Pětatřicet…?“
Ticho. Výměna pohledů, tentokrát dost viditelná.
„Takže… o třináct víc než tobě…?“
„To je dost, Terko. Je to sice sympaťák, to nepopírám. Ale asi toho už má dost za sebou, počítáš s tím? Jsi si jista, že-“
„Hele, hele. Jestli vás to uklidní, nemíním kvůli němu ani končit školu a do třicítky nechci řešit ani svatbu, ani děti. No a on se podle mě taky nikam nepožene. Takže máme dost času na to vidět, jestli nám to klape, ne? A zatím… klape. Je… skvělej. Fakt skvělej, uvidíte. Dejte mu šanci, prosím.“
„To samozřejmě dáme, ale neradi bychom, aby ti někdo-“
„Poslyš, nech je. Uvidíme. Vypadají oba spokojeně, tak…


Semir si je získal. Jak taky jinak.
Sice byli pořád lehce opatrní, ale normálně ho přijali, ptali se na něj a když se dozvěděli o jeho úrazu, dotklo se jich to.
Teď, když se situace trochu uklidnila, by Wox přivítala, kdyby přijeli a pomohli. I kdyby jen umyli nádobí a společně vyrazili do centra za památkami. Mít tu někoho blízkého, kdo by ji podpořil a trošku se o ni postaral, povzbudil ji a pozval třeba na oběd, vypadalo tak sladce. Protože, připomněla si smutně, já teď kromě Turka vážně nikoho nemám. A stačí jeden jediný telefonát, abych neměla vůbec nic, což se jí zatím pozoruhodně dařilo nepřipouštět k tělu…
Ale ne, když to lehce nadhodila, Semirovi se myšlenka, že by přijeli, nezdála. Nijak ho nelákalo, že by ho její rodiče viděli v současném bezmocném, a co si budeme vykládat, i poněkud nedůstojném stavu.
A dívce se nechtělo ubytovávat je ve svém bytě a běhat mezi oběma adresami, spíš by jí to vyčerpalo, než pomohlo. Taky mínila být Turkovi po ruce, kdyby cokoliv potřeboval.
Ale o finance se ozvala, byť ten stud jen těžce rozdýchávala. Tolik let se snažila být co nejvíce samostatná...
Rodiče, kteří díkybohu neměli nijak hluboko do kapsy, okamžitě souhlasili, vděčni za to, že mohou nějak pomoci alespoň zdálky, dokonce hned navrhovali, ať sumu děvče nebere jako půjčku, ale jako příspěvek.
Blondýnka si přísahala, že jim vše do koruny vrátí, nejlépe tak, že peníze ani nevyužije.
Ale i tak se jí ulevilo, že má se Semirem na dva měsíce pokryté nájmy obou bytů i odlehčovací službu sestřiček. Minule se jedna z nich zmínila, že bude Gerkhan potřebovat zahájit rehabilitaci a to – světe div se – znamenalo další částky navíc. Pojistka se tedy hodila.
Nu a aby měla z čeho peníze vrátit…

Skousla ret.
Ráno napsala mail firmě, u které si občas přivydělávala copywritingem, pokud plánovala větší výdaje na výlet, nějaký luxusnější hadřík, dárky na Vánoce či dovolenou. Brzy jí cinkla nadšená odpověď s poměrně příznivou finanční nabídkou a rozsahem práce, který si mohla při diplomce dovolit.
Tak abych se do toho pustila, pomyslela si.
Byť… si asi fakt neodpočinu.

Rána, kterou následovala lavina slov, která nepatřila zrovna do výbavy básníků.

Wox ztuhla, aby hodila laptop na svou polovinu postele a z ložnice, kterou zvolila kvůli potřebě trošky soukromí, vystřelila po schodech dolů. „Co se děje???“
„Ale…“ Oči, které se na ni na moment upřely, přetékaly zlobou. „Asi sem nechoď. Kolik je? Kdy přijde ta večerní sestra?“
„Ježiš, nevím, nekoukala jsem se. Ale co se stalo?“
„Tak sem nelez, když ti to říkám, ne?!“ Sotva se na ni osopil, muž zamžikal. „Promiň. Promiň, nechtěl jsem, prostě jen…“
Tereza stála s otevřenou pusou a snažila se situaci přečíst – konečně jí z rovnice, kde figurovaly jeho rudé tváře, ruce složené v klíně, a především bažant válející se v nevábné louži na podlaze, vyšel nějaký výsledek. Někdo se tady taky zjevně snažil o trošku samostatnosti a… rovněž to nevyšlo. „To nic,“ donutila se ke klidu. „Já to… vyřeším.“
Civěl do stropu a pokoušel se o neviditelnost celou dobu, co hledala poloztracené nové balení gumových rukavic, kdy hadrem vytírala rozlitou moč, ještě několikrát podlahu omývala vodou a milionem papírových utěrek, aby vzápětí místnost zahltil pach dezinfekce. Pečlivě očistila i postříkané nohy lůžka, pohovka a další nábytek stály naštěstí dostatečně daleko. Přemáhala obracející se žaludek, na tohle nebyla stavěná. Prostě nebyla. Ani netušila, co se jí zvládlo přepnout v mozku za program, že vedle nenechala ještě kaluž vlastních zvratků.
Vypláchla a rovnou znovu vydezinfikovala bažanta, připnula ho na patřičné místo k ohrádce postele a s hlasitým výdechem padla na židli.
„Sorry,“ hlesl sotva slyšitelně. „Prostě…“
„Však mě příště stačí zavolat,“ nedokázala už k tomu všemu přidat ještě diplomacii.
„Když… já jsem doufal, že už… Není zrovna příjemný, když…“
Loktem si protřela oči. Věděla, co chce říci, ale musela si dát sprchu, celé to ze sebe smýt, než zazvoní sestra. „Jo, rozumím. Ale ještě holt potřebuješ chvíli. Vydrž to.“ A nepřidělávej mi práci navíc, požádala ho v duchu úpěnlivě. Už tak toho mám dost. Ani mě netěší, že ti musím držet bažanta, nijak si to neužívám. Tvý nádobíčko vídám raději v úplně jiné situaci.
„Díky,“ zamumlal.
„V pohodě,“ zalhala. „Hele, jdu do koupelny. Chceš teď ještě něco?“
„Ne…“
„Fajn.“

Jen co jí ramena zalila horká voda, snažila potlačit myšlenku na to, že se jejich dialogy smrskly na málem holé věty.
To si neměli co říci?
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*****


Kapitola 44: „Děje se něco?“


„Ummmmm…“ Zamžoural a protáhl se, aby klouby na jeho pravici zapraskaly o dřevěné opěradlo přistaveného křesla. Zasykl, nevděčný za tak nepříjemné procitnutí. Kde kruci byl?
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Už jsem byla skoro pryč.“
Kar?
Jo, jasně, jeho nevyžádané dobrodružství s mladou blondýnou, přiznání, rozluka s přítelkyní a její návrat, byť si už třetí večer rozkládal gauč. Ach. Kolik bylo hodin? Brunetka chodila do práce většinou o něco později než on. „Hm… to nevadí. Dobré ráno. S-spěcháš?“ Poslední slova pronesl s rostoucí nervozitou – co když zatímco on celkem klidně spal, ona strávila celou noc úvahami, aby došla k tomu, že jim tu šanci nedá? Co když si sbalila věci a hodlala se tiše vytratit?
„Domluvila jsem si doučování. Dva moji studenti potřebují reparát z matiky a jindy moc nemám čas. Už musím letět, ať nepřijdu pozdě. Ještě jednou promiň, myslela jsem, že i snídani a kafe koupím cestou, abys mohl spát. Ale asi jsem moc hlasitě klapla dveřmi.“
„To vážně nevadí,“ zopakoval, zívl a posadil se. „Alespoň se můžeme rozloučit.“
S lehce nervózním úsměvem kývla a sklonila se, aby muže políbila na rty. „Tak ahoj.“
„Ať máš hezký den a študáci se snaží,“ zakřenil se na ni, byť nemohl necítit to napětí, které mezi nimi stále panovalo. Dokdy ještě?

Do budíku mu zbývalo pěkných třicet minut.

Odolal (popravdě mu to nedalo moc práce, lenost zvítězila) tužbě přesunout se na chviličku do ložnice a alespoň na moment se zachumlat do pokrývek vonících po dámě jeho srdce, ba možná vyhřátých jejím tělem. Místo toho hlavou spočinul na polštářku z vlastních paží a povzdechl si.
Zase práce, udržování neutrálního výrazu před Mattym, rychlý oběd, pár pokut a jestliže si někdo nerozhodne ohrožovat Kolín a okolí ampulemi se zárodky dýmějového moru, pak nějaké to papírování na závěr.
A odrážení čím dál častějších dotazů ze strany Andrey a šéfové, k nimž se minule, dozajista motivován hnědovlasou sekretářkou, přidal i Hotte, který jinak o tureckého komisaře jevil okázalý nezájem.
Ti všichni se ptali na to, jak se Semir má.
Jenže víc očividně věděla Engellhardtová…
Pravda byla, že Kranich netušil. Příliš se soustředil na sebe a vztah s Karolinou, než aby měl kapacitu zjišťovat něco o svém nerozlučném příteli.
A teď, byť to snad bylo s učitelkou na nadějné cestě, opravdu neměl pocit, že by mohl prohlásit „hele, zlato, já si odpoledne po práci skočím za Semirem a Terezou, na večeři jsem zpátky.“
Jak by se na něj asi partnerka tvářila?
A zvednout telefon, Turkovi zavolat… to bylo divný.

Ona tam bude.
Jistojistě natahující uši, aby jí neušlo nic, co si budou povídat.

Jo, rád by Turka viděl, rád by pokecal, ale teď… teď to prostě nešlo.
Musel se soustředit na to, aby to s Karolinou dal všechno do pořádku, mít ji v centru pozornosti a nedat jí jedinou záminku myslet si, že pro něj není absolutní priorita. A taky ho tížilo, co musel před Semirem tajit, když se jeho slečinka očividně na rozdíl od něj odmítala postavit k průšvihu čelem a přiznat se.
A vůbec, štvala ho.
Vrážela mezi něj a nejlepšího kamaráda klín. Dříve si spolu říkali všechno, jeden druhému se svěřovali s tím, co je trápí. Dobře, on sám si samozřejmě něco málo nechal pro sebe, nepochlubil se, když měli s Karolinou před třemi lety menší krizičku, kdy se zvládli každý den pohádat. Koneckonců trvala sotva dva týdny, tak nebylo co řešit.
Ale Semir byl docela otevřená kniha, alespoň o tom byl Tom přesvědčen.
Nebýt blondýny, pokračovalo by to.
Určitě.
Všechno to začalo, analyzoval policista zpětně s hořkostí v ústech, když si všichni mysleli, že Gerkhan řeší organizaci epické veselky, zatímco on už bůhvíjak dlouho vrkal (a vrzal) jinde.


Poslední dobou měl Kranich pocit, že jeho věrný kumpán žije v jakémsi vlastním světě, kam za ním nemohl. Nebo spíš, modrooký komisař se zamračil, tam nebyl vpuštěn.
A dneska to pokračovalo. Neznat ho lépe, myslel by si, že Turek strávil noc prohlížením nemravných internetových stránek, v horším případě online gameskami. Začervenalé oči, tupý pohled, totální nepřítomnost, polykání nasucho… Co se zase dělo? To ho tak odrovnala ta blížící se svatba?
„Semire?“
„Hm…?“
„Děje se něco?“ Ohó, nejoriginálnější otázka na světě. Možná bude následovat ohňostroj, protože je to po dvoumiliardté, co ji na světě někdo položil. Za posledních deset minut.
Kolega nasadil přesně ten výraz, který očekáváte, když někoho přichytíte při temných úvahách a tušíte, že vám zalže. „Ale ne.“
Děje, poznal Tom. Samozřejmě, že děje. „Starosti se svatbou?“
Zaťaté zuby prozradily trefu do černého.
Prostor, který dal parťákovi na odpověď by průměrný křeček využil k padesáti otočkám v kolečku, Turek však zůstával zticha, oči upřené na šedivou hladinu dálnice. „Poslyš… já teda v téhle situaci nikdy nebyl, ale… vždyť jste spolu s Andreou strašně dlouho, ne? Reálně se pro vás nic nezmění.“

Semir se ošil. Ale změní, kamaráde. Už dneska večer. Změní se to právě proto, že svatba by opravdu ničím nehnula. Kvůli tomu do toho musím říznout. Jo, ulevilo by se mi, kdybych se ti svěřil. Jenže ty bys mi to rozmlouval, hučel bys do mě a přesvědčoval, že to mám ještě zkusit. Nechci se nechat nahlodat. Žádné další pokusy. Ne když jsem konečně zjistil, co si přeju. Nebo spíš… co nechci.
Kruci.
Už tak je to těžké. Navíc to Andrea musí vědět první, to jediné jí dlužím.
Dovedl si představit, co ho za pár desítek minut čeká a nenáviděl ručičky svých staromilských náramkových hodinek, které nelítostně krájely čas dělící ho od chvíle, kdy Andree zaklepe na dveře.
Bude to bolet, o tom nepochyboval. Zpevňoval obranné štíty, aby se měl čím chránit proti záplavě výčitek, vzteku a citového vydírání. Umínil si, že tentokrát jako prvok neskočí na usmiřovací sex, dobrou večeři ani jiné fyzické požitky, které ho jindy dokázaly ukonejšit a na několik dní zlomit hrot jeho nespokojenosti. Tentokrát fakt nepovolí.
Nesmí.
Kvůli nim oběma, proboha.

A bylo to tu zase, znova před ním jako zpěněné vrcholky vln vyvstávaly všechny argumenty, které si opakoval v posledních dnech. Opět se propadal do pocitů viny, jen aby sám na sebe křičel, že si oba zaslouží čelit pravdě a žít dobře, i když zvlášť. A opakovaně si nadával do pokrytců, kteří si takovými berličkami jen ulehčují život.
S tím mi, kamaráde, nepomůžeš.

Kranich stiskl rty. Ok, nechceš mluvit? Tak nechceš. Zařadil pětku a bradou pokynul směrem k autu, jehož řidič udělal myšku tak drzou, že další dva šoféři museli v hustém provozu dupnout na brzdu. „Jdeme po něm?“
Jeho nejlepší přítel dnes poprvé vycenil zuby v dravě vlčím úsměvu, vděčný za změnu tématu i příslib akce. „Jasně!“


Budík se rozječel.
Z Tomova hrdla se vyloudil skoro až ukřivděný povzdech. Tak jo, další den, kdy je třeba to zvládnout a večer doufat ve šťastnější průběh.


*****

„Taaaaaak. A hned je člověku líp, že?“
Semir přikývl, v obličeji stále horký a rudý. Na tohle si nikdy nezvykne, nikdy. Kdyby takhle mělo vypadat jeho stáří, pak pevně doufal, že budou vážně existovat sebevražedné budky z Futuramy, nebo bude dostatek ostrých katan ke spáchání suppuky. Nechat si nejintimnější partie omývat cizí ženskou, byť se k tomu stavěla s profesionální rutinou a tunou empatie, patřilo mezi zážitky, které by si rád odpustil. Ale měl na dva dny klid, plně a v koupelně ho ošetřovatelky omývaly jen třikrát týdně.
A zhruba pětapadesátiletá brunetka měla pravdu, skutečně se cítil jako nový člověk.
Za týden by měl mít volné ruce a začít se trošku rozcvičovat, na to se těšil jako dítě – najíst se konečně příborem!
Už jen se zbavit té sádry. Jak dlouho ještě, krucinál?!

„Nepotřebujete pomoc?“ Ve dveřích se objevila blondýnka, která se od té nejvíce ponižující procedury celkem rozumně distancovala. Obvykle však asistovala s přesunem těžké a masivní postele, která sice stála na kolečkách, leč manipulovalo se s ní obtížně.
„Budu ráda,“ zapřela se ošetřovatelka silnými pažemi do pelesti a společně před sebe civícího Gerkhana dovezly zpátky do obývacího pokoje.
Následovala poslední procedura, injekce na ředění krve, a pak už se žena rozloučila s tím, že se pár ráno uvidí s její o něco mladší kolegyní.

„Dáš si salát s kuřecím?“ Přerušila Wox jeho temné úvahy, kdy se znova a znova snažil dopočítat dne, kdy si zase bude připadat svéprávně a nedocházel k žádnému pozitivnímu výsledku. „Můžu ti tam dát opražený toast na kostičky, jestli ti to bude stačit. A pivo?“
No jo, snažila se.
Byl jí vděčný, vážně...

Jenže tak trošku doufal, že se mu bude věnovat víc. Dneska celý den strávila u počítače, pak se bez vysvětlení zvedla a půlhodinu seděla u zábradlí na malé terase, odkud zírala dolů na chodník, načež uvařila oběd (čtyři porce, takže zítra budou mít zase těstoviny s tuňákem, fň) a zase zapadla za monitor.
Jasně, psala diplomku a dělala bůhvíco ještě.
Jenže on se nudil.
Měla by se na něj trošku zaměřit, ne?
Zároveň naprosto nesnášel, že se o něj musela starat jako o mrzáka, kterým byl. Snad jen dočasně. Byl si jist, že se dívka pokouší skrýt obavy i soucit, jenže veškeré její snahy se rozsypaly, když si k němu stejně musela přisunout židli a krmit ho lžící, aby mu večer pomohla vyčistit zuby a vyprázdnila bažanta.
Sralo ho to.
Hrozně.
Copak ho někdy bude moci vnímat jako chlapa?

A taky… pohlédl na displej mobilního telefonu.
Nic.
Žádná notifikace upozorňující na nepřečtenou zprávu, žádné info o tom, že při odpoledním šlofíku zaspal nějaký hovor.
Nic.
Vyvádělo ho to z míry, čekal, že tu Tom bude každé druhé odpoledne, že přivede Karolinu, alespoň někdy se utrhnou Niels a Petra. A když ne, že alespoň napíšou, zavolají.
To ho všichni odepsali?
Kolegové na jeho rekonvalescenci hodili pár stovek eur, kamarádi, které měl za nejbližší lidi, se mu ani neozvali. Co tedy byl za člověka? Jakou měl vlastně hodnotu, co pro své okolí znamenal?
Měl bohužel až příliš volného času, aby nad tím přemýšlel.

„Tady.“ Wox se uvelebila na sedátku a zamíchala vidličkou kousky zeleniny a masa zasypané improvizovanými krutony. „Kdyby ti to nestačilo, ještě ti můžu namazat housku nebo tak, Semi.“
„Terko,“ chytil se Gerkhan lana myšlenky, která mu nestínila trošku naději na logické a jednoduché vysvětlení. Třeba má prostě jen vypnuté a zablokované služby! „Prosím tě… nezapomněla jsi mi zaplatit mobil? Víš jak, když jsem byl v háji…“
Blondýnka se kousla do rtu, byť nechápala, proč se v tu vteřinu Turek úplně rozzářil. „Jo… moc se omlouvám! Přišla nějaká upomínka, tak jsem to zacvakala se zpožděním. Ale nemělo by tam být žádné penále, neboj. Se... Semire?“ Jeho tvář pohasla tak náhle, jako se předtím rozsvítila nadšením. „Ježiš, jsi ok?“
„Ale jo,“ zamumlal zdrceně.
„Tak… ten salát? Dáš si?“
„Hm,“ povzdechl si.

Nechápal to.

Arrow


*****


Kapitola 45: Není to tvůj problém. Už dávno ne

Pomalu se z toho stávala taková ranní rutina.
Probuzení deset či patnáct minut před budíkem. Lehký údiv nad tím, kde to je a proč neleží ve své posteli. Pochopení. Hořký škleb.
Pootočení hlavy směrem hlouběji do pokoje.
Byla tam. Dnes ležela na břiše, obličej zabořený do polštáře, bradu podloženou pěstičkou, takže vznikla skulinka umožňující dýchání. Odkopaná deka zakrývala jen šlapku natažené pravé nohy, tu druhou ve spánku pokrčila, takže se už tak kratinké šortky vyhrnuly proklatě vysoko a ze stehen neutajily snad ani centimetr. Po kratinké studené frontě, kterou provázely bouřky, se teploty v Kolíně vrátily k parnému létu a dívka vždycky platila za tu, která si vystačí s lehkým oblečením.
Polkl.
Nejedno volné a líné víkendové jitro, kdy ji našel přesně v téhle poloze, plavovlásku jemně probudil, aby z ní ty kraťásky sundal úplně, položil se jí na záda a vychutnal si ji. Pak si dali báječnou snídani a co dělali později, mu vlastně splývalo v jakési spokojené mlze různých zážitků: drobných výletů do měst, která měl vzdálená pár desítek minut cesty a on je do té doby nenavštívil, výprav do přírody, jejíž klid začal oceňovat teprve skoro ve čtyřiceti, desítek restaurací, stánků a kaváren, kde si na něčem pošmákli, či potrestali mizernou recenzí protivnou obsluhu nebo třeba jen zevlování v posteli a koukání na film v případě, že venku bušil do střech vytrvalý studený déšť.
O to všechno přišel.
Dočasně, snad.
Proboha, jakmile z něj sundají sádru, tak blondýnu ojede snad ještě na hajzlu ve špitále.
Nemohl se dočkat té těsné mladé-
Polkl.

Pokud mu tedy té doby neuteče, že.
Co si budeme povídat, dvacetiletá holka má taky své potřeby, přání a plány. A do nich určitě nespadá, že se bude starat o nemohoucího lazara.
Doteď se před ní styděl.
A v posledních dnech se mu navíc skoro nevěnovala, redukovala kontakt na klasické opečování, hygienu, nakrmení a pár slov, která mu připadala pronesená z povinnosti. Nemohl si nevšimnout kruhů, co se jí začínaly rýsovat pod očima, kontrastujících s bledou pletí, která před jeho úrazem nestihla nachytat bronz a později už to nedohnala. Škoda. Světlá kůže pro ni byla přirozená, ale líbilo se mu, když jí slunko trošku vyšisovalo zlaté vlasy a samozřejmě si při hrátkách s jejím tělem všímal linie opálení. Trochu pohubla, což by přivítal, kdyby to jako první klasicky a krutě neodnesla velikost už tak nijak bujarého poprsí, hm. Tady to bylo docela dilema.
Polkl.

Budík se rozeřval.
Wox sebou cukla, aby stáhla nohy pod sebe a na kolenou se, vlasy spadené přes obličej, natáhla pro mobil. Cosi zamumlala a znova ulehla, tentokrát tváří k němu. Aniž by rozlepila oči, lehkým pohybem prstů stáhla vlasy dozadu a schoulila se do klubíčka, vědoma si posledních patnácti minut, které má dopřány před začátkem šichty.

Polkl.

Vážil si toho, co pro něj dělala. Fakt.
Nebylo fér chtít víc.
Makala, neopustila ho, snažila se, do toho všeho se pokoušela usmívat a tu přetvářku opouštěla jen ve chvíli, kdy byla přesvědčena, že ji nevidí.
Měl ji rád. Doopravdy.
Vážil si jí. Hodně.
Jeho statečná malá studentka.
Zvládala to skvěle.

A taky ji nesnášel.

Nebo alespoň začínal.
Za to, že se mohla klidně tohle ráno omluvit s tím, že toho má dost a končí.
Za to, že až bude vařit, zase tam dá málo pepře a on si nebude moc skočit do kuchyně, aby si pepřenku přinesl. Že mu ten pepř bude v jídle chybět a on se bude nenávidět za to, že se pitvá v takové kravině, když se ona tak moc namáhá.
Za to, že kdyby chtěla, může si jít večer zapíchat a on s tím nejenže nic neudělá, ale kromě závisti se může leda tak modlit, že se vrátí a podrží mu bažanta.
Za to, že je zdravá.
Polkl.

Budík se rozeřval podruhé.

Zasténala. Ještě chvilku, poprosila v duchu, ale věděla, že čas vypršel. Za půl hodiny přijde ošetřovatelka na ranní hygienu a bylo třeba se do té doby zkultivovat, udělat snídani a trochu to tady pofackovat. Jak dlouho vůbec spala? Docela jí šla diplomka, tak si netroufla přerušit vzácnou chvíli, kdy měla slinu. Přidala snad patnáct stran, u dvanácti byla přesvědčena, že zůstanou i v konečné verzi. Jenže laptop odložila až o půl šesté a pak se jen natáhla na pohovku, která jí masakrovala páteř. Už si ani nevyčistila zuby po dvou nočních šálcích kávy, ach, musí teď rychle, než se Semir probere…

Konečně otevřela oči, aby zacivěla do oříškových duhovek.
„A! Dobré ráno, Semi,“ posadila se a protáhla.

Teď. Úplně viděl, jak nasazuje tu falešně pozitivní masku, kterou vydrží nosit až do večera.
Ale tu minutu, než rozlepila víčka, viděl pravou Terezu. Unavenou, nevyspalou, otrávenou.
Och bože, ona odejde.
Možná ne dneska, možná ne zítra, ale odejde.

„Ahoj.“
Znejistěla. „Stalo se… něco?“
„Pojď sem.“
Nebyla zvyklá, aby jí někdo rozkazoval, u Gerkhana už vůbec ne. Ale na druhou stranu, třeba něco potřeboval?
„No pojď za mnou…“
Pousmála se a přece jen se zvedla, bosky přelétla těch pár kroků a zastavila se u hlavy pojízdné postele. „Copak?“
Natáhl k ní paži. Zmateně zamžikala v domnění, že se ji chystá lehce přitáhnout dolů a dát jí polibek – chtěla vysvětlit, že napřed vážně potřebuje rande s kartáčkem a pastou, jeho dlaň se ale zastavila na hrudi. Na moment zaváhala, ale pak sevřela prsty kolem pravého prsu a zmáčkla.
Wox ztuhla, pohled upřený do snědého obličeje.
Hladil ji přes tenounkou látku trička, nemotorný, neohrabaný pohyb poraněné, dlouhé týdny skoro paralyzované ruky v ohavném kontrastu s obvyklou citlivostí, hravostí a zájmem.
Držela.
Beze slova muchlal mladé ňadro, se zaujetím si pohrával, zarýval nehty.
Bylo v tom něco hnusného, zoufalého, panovačného, slizkého. Nezdravého, i dobrého. Živého.
Držela.
Snažila se.
„Dost,“ hlesla pak.
Stiskl rty. A znova i prsty.
„Dost. Dost!“ Spíš překvapením než bolestí zaúpěla, když mu musela prs ze sevření vytrhnout. „Jdu si… jdu si vyčistit zuby,“ zablekotala. „A za chvíli je tady sestra, tak…“

Sledoval, jak kvapně mizí.
Polkl.
Už prostě jen chtěl, aby to skončilo. Aby to všechno skončilo.


*****

„Už se to neseeeeee!“
Andrea ladným pohybem posunula sluneční brýle z kořene nosu nad čelo. „A že ti to trvalo!“
„Pche, máma nám ještě namazala sendviče, tak si moc nestěžuj,“ vyplázla na sestru jazyk Katrin, aby na malý stoleček postavila tác s dvěma velkorysými sklenicemi mojita a chlebíky naplněnými ricottou, rukolou a plátky uzeného lososa.
„Mmmm, skvělé, díky!“ Sekretářka dálniční policie se rozhodla užít si obzvláště horké kolínské odpoledne: v práci skončila o něco dříve a po domluvě zamířila k rodinné vile, která disponovala jedním v těchto dnech skutečně kýženým prvkem: bazénem s chladivou vodou. Modrá nádrž nabídla nejen osvěžení, ale velikost slibovala možnost udělat i pár temp. A pak už si stačilo jen vylézt na lehátko a chytat bronz. Slunečním paprskům stály v cestě jen hořčicově žluté bikiny, které symbolicky halily pěknou souměrnou postavu a solidní trojky.
„A já si dám za chvíli,“ zahihňala se mladší žena, aby skočila do vody s takovou vervou, že Andrea vypískla, horkou pokožku na stehnech rázem nedobrovolně zchlazenou o 15 stupňů.
„Ty jsi pitomá. Málem mě to zabilo.“
„Na infarkt ještě úplně stará nejsi!“
„Prosím tebe, dej si dva bazény a pak toho lososa, nebo se v tomhle vedru zkazí,“ sáhla Schaffer jednou rukou po ledovém mojitu a druhou právě po plněném pečivu. „A je to výborný.“

Žena žvýkala svačinu, upíjela mojito a postupně nechala myšlenky zaletět úplně jinam, daleko do práce i od zahrady, která si navzdory vedrům ponechávala svěže zelenou barvu. Oblohu nenarušila jediná šmouha mraku, nad střechami okolních domů křičeli rychle prolétávající rorýsi a vysoké keře odstínily celý pozemek od okolního ruchu města tak, že prim hrálo vrzání kobylek a sarančat. Byla by zavřela oči a relaxovala, kdyby se pořád nemohla odtrhnout od představy-
„Ale no tak.“
Andrea sebou cukla a nebohý koktejl, který zůstával studený jen díky zbytkům ledu, málem letěl na zem. Zamračila se a raději potáhla z brčka.
Špinavá blondýna nechávala na dlažbě za sebou mokré ťápoty. „No nedělej. Že vím, na co myslíš?“
Bruneta pokrčila rameny. „Dej si toho lososa.“
„Hele, tohle nezamluvíš,“ poskakovala Katrin po jedné noze, aby se zbavila vody v levém uchu. „Fakt mě neštvi, že bys ho nechala kazit ti den.“ Když se sestra neměla k odpovědi, ochotně navázala. „Náhodou, podívej, jak si mohla dopadnout, kdybys s ním zůstala. Žádná párty u bazénu, utírala bys mu prdel. Víš ty co? Za mě je to prostě karma.“
„Chrmmm,“ udělala Andrea a znovu si přihnula, až musela zamrkat, jak ji do očí zaštípala čerstvě utržená máta.
„Prostě ho pusť z hlavy. Není to tvůj problém. Už dávno ne.“
„To stačí, Katrin,“ zamumlala starší žena, naštvaná už tím, jak ji sourozenec dobře odhadl. To byla tak průhledná? To všichni věděli, že mezi sebe a Gerkhana prostě pořád neuměla postavit tlustou zeď totálního nezájmu? Och, trhněte si nohou! Byla připravena, že jestli blondýna zase začne s poučováním, připomene jí, že její vlastní rozhodnutí ji přivedla do sebevražedné sekty. Sestra se ale ve schopnostech vnímat situace zjevně posunula, protože lapla vlastní sklenku a změnila téma.

Byl to fajn večer, rodiče dcerám nabídli i přespání, obě se však rozhodly trávit noc doma. Však se mohou vidět kdykoliv.
Schafferová i tak dorazila k sobě až po jedenácté, dala si rychlou sprchu, vklouzla do košilky z chladivého saténu a ulehla do postele. Její 3+1, který jí koupila rodina před pár lety, se nacházel v klidném bytovém domě na pomezí staré a moderní části Kolína. Dostupná doprava, spousta restaurací, obchodů, park, ale i hřiště a školy či školky pro děti, které od ní byly očekávány a které nepřišly.
Ve volném pokoji sušila prádlo.
A celé to tady pro ni bylo velké.

Povzdychla si.
Jo, to, jak se k ní Gerkhan zachoval, se nedalo odpustit.
Minimálně část její duše mu všechno to, čím si teď procházel, ze srdce přála. Zradil ji. Ponížil ji. Vzal všechny její jistoty, zmuchlal je jako staré noviny a odhodil kamsi za sebe, jen aby si sám otevřel úplně nové, neokoukané a POHODLNĚJŠÍ cesty. Dva roky jí to své posrané štěstíčko cpal do obličeje každý den, kdy dorazil na stanici s pitomým úsměvem, o který se nezapříčinila ona.
Tak ať si to užije, hajzl.
A ta jeho nanynka taky.
Ale i tak nezabránila tomu, aby nepřemýšlela nad tím, jak se bývalý snoubenec má a jak to zvládá.
Zakázala si dát to najevo, jenže to nebylo vůbec snadné. Nakonec to nevydržela a rádoby nenápadně se v práci zeptala Kranicha, o němž byla přesvědčena, že se s Gerkhanem často vídá. Jen cosi neurčitého zadrmolil a stáhl se, už nikdy na její pokus nenavázal.
Měl snad od Semira zákaz s ní mluvit?
Převalila se na druhý bok a zamračila se. Nebylo to poprvé, co kvůli ex nemohla usnout, kdepak. Co si pro něj zažila bezesných nocí, ať už proto, že ji rozčílil, že čekala, až se vrátí z pozdní akce, nebo vydýchávala jeden z rozchodů.
Katrin měla pravdu.
Nezasloužil si, aby se kvůli němu trápila.
Ne po tom, co jí provedl.


„Čína, vážně?“ Zakroutila nad nezvyklou volbou hlavou, obvykle tuhle kuchyni nevyhledával, byla na něj moc umělá a slaná. Ze skříňky vylovila dva talíře a postavila je na linku. Zdálo se jí to, nebo se jí za zády nepohodlně ošil? „Ale tak změna, no. Díky. Hele, počkej, tady je jen jedna porce. Neošidili tě? To nevím, jestli nám bude stačit, budu k tomu muset něco nakrájet, ach jo…“ Dráždilo ji, jak se tváří polozúčastněně. Od chvíle, kdy přišel, jen pasivně seděl u stolu a civěl před sebe. Co se zase stalo?
Odkašlal si. „Ne… to je… to je pro tebe. Jen pro tebe.“
„Huh?“
„Já už jsem jedl.“ Věděl, co ho dneska večer čeká. A zaboha se nedonutil, aby s sebou nechal zabalit obě porce, tušil, že v její přítomnosti do sebe nedostane jediné zrníčko rýže. I tak si nadával, že vůbec jedl, žaludek totálně sevřený. Když dobrých pět minut stál před dveřmi jejího bytu, čelem se opíral o hladkou dřevěnou desku, snažil se uklidnit sérií banálních dechových cvičení a sbíral odvahu do dalších minut, ty pitomé kousky vepřového hrozily výletem do jícnu.
„Co? Proč?“
Semir naprázdno otevřel ústa, aby polkl a mimoděk sevřel levou ruku v pěst. „Andy… Andy, musíme si promluvit.“
Zaklonila hlavu v poněkud teatrálním gestu nevole, dlaně stále položené na kuchyňské lince. „Tobě se zase nelíbí ten Neuschwanstein? Jak dlouho chceš vybírat místo, Semire? Nebo… co máš zase za problém?“
Promnul si dásně jazykem. Hovořil ztěžka, každé slovo si jen obtížně hledalo cestu na svět. „Nejde o tu svatbu. Teda vlastně taky. Ale hlavně… Hodně jsem uvažoval…“
Konečně se k němu úplně obrátila. Tohle se jí nelíbilo. „Ech…“
„Andy,“ pohlédl jí do očí. Vstal. „Já tě mám rád. Moc rád. Ale poslední dobou si čím dál víc říkám… přemýšlím…“
Vyschlo jí v krku. Měla dojem, že se jí žebra svírají a drtí plíce.
Zhluboka se nadechl. „Andreo… Já… Myslím, že my dva spolu prostě… Já se chci rozejít.“



Arrow


Kapitola 46: Jak dlouho už?


Žena ztuhla, ruce na desce jako přilepené. „Cože?“
Už to bylo venku. Couvnout nemohl.
A nechtěl.
„Jde o to… že jsem fakt hodně přemýšlel, lámal si tím hlavu… říkal si, co a jak dál. No a pokud mám být upřímný,“ znova hlasitě nasál vzduch do plic, „tak si neumím představit, že bychom spolu mohli být šťastní. Promiň. Mrzí mě to.“
Červené rty se pootevřely, aby z nich nic nevyšlo. Obočí kleslo níž a Andrea několikrát otevřela a zavřela ústa, jako kdyby toho chtěla hrozně moc říci, ale mozek nebyl schopný přetvořit myšlenky ve slova.
„Andy…“
„Počkej,“ vyslovila se konečně. „Ty… ty chceš zrušit tu svatbu, Semire? Že se nakonec nevezmeme?“
Samozřejmě, uvědomil si ztrápeně. Pochopitelně, že se chytala každičké šance, viděl jí ve strnulém obličeji, že sice hlavní pointa dorazila, ale prozatím byla odmítnuta. „Nejen, Andy. Vím, že je to těžký, ale…“
„Jako… že se úplně rozejdeme? Že končíme?“
Nervózně zaryl nehty do džínsů na stehně. „Promiň.“

Nevěřícně se zasmála. „To nemyslíš vážně?“
Zmohl se jen na kývnutí. „Já vím, že je to blbý. Mrzí mě to. Ale tak to cítím.“
„Proboha živého,“ zakrákal z ní jakýsi podivný sarkastický chechot. „Vždyť já to čekala, že jo.“
Semir vzhlédl. Naděje, že Schafferová vlastními cestami došla k úplně stejnému závěru, však rychle vzala zasvé.
„Já jsem tušila, že se před svatbou poděláš. Že vezmeš zpátečku a pokusíš si dát pauzičku. Vlastně je lepší, když si to odbudeme teď, když ještě ani pořádně nemáme termín a zatím nemusíme nic rušit,“ šedé oči se nelítostně upíraly do oříškových. „Protože jak bys ty mohl stát o něco trvalého, že? Manželství – jo, to se člověk musí snažit, tam si jen tak neštrejchne a nejde o dům dál. To je o ODPOVĚDNOSTI! A tu aby u tebe pohledal!“
Krvavé skvrny, které vyvstaly na náhle pobledlé pokožce, ženě dokonale prozradily, že se trefila do černého. „Andreo…“ zavrčel tiše, napůl varovně, napůl prosebně. Taky mohl zvednout stavidlo a nechat vyplavit obvinění a křivdy, zatím ho ale pevně držel, byť jím nárazy vod pořádně lomcovaly.
„Co? Co, Andreo, Andreo,“ rozhodila rukama. „Není to snad pravda? Vždyť… jak dlouho spolu chodíme? Osm let?“
„Asi. I s přestávkama,“ zahučel.
„Právě. Ty tvoje přestávky, nejsi schopný vydržet to s jednou ženskou napořád. Vždyť spolu ani nebydlíme! Po osmi letech!“
Otevřel ústa a několikrát polkl. Tohle… tohle bylo moc. Koneckonců, on sám měl na mysli i další argumenty pro rozchod, které mu základní úcta k ní a i vlastní pocit sebezáchovy nedovolily vyslovit – třeba že i přesto, že spolu chodí tak dlouho a oba překročili pětatřicítku, vlastně nikdy zcela vážně a realisticky nemluvili o dětech. Jako kdyby se oba báli, že nepůjde jen o další běžné téma, nad nímž se pohádají, ale o totální atomovou pumu, která definitivně ukáže, že jejich cesty vedou jinudy. A vida, to zjištění jen trvalo déle. „MOJE přestávky?“
„A čí asi?“
„Vždyť jsem to nebyl já, kdo by se rozcházel. Rozhodně ne ve většině případů!“
„Jenže kdo k tomu dal ten DŮVOD?“

Unaveně schýlil hlavu. Jo, jasně, mohl to čekat. A neměla na to nakonec právo? Něco si malovala, on přitakával a teď jí to rozbije. Měl se ozvat dřív. Jenže on přece nemlčel, ne? Říkal své námitky. A lhal by, kdyby tvrdil, že Andrea ne. Že mnohdy usilovně nehledali kompromis. Kolikrát ho našli. Jenže přes to všechno… to nebylo dost.
Chtěl domů.
Už jen pryč, nějak to tady důstojně uzavřít a zmizet.
Pitomá čína.
Měl donést dvě porce.
Idiot.
„Promiň ještě jednou, Andy.“ Bylo lehčí vzít to na sebe, ne? Ukázat, že on je ta překážka, u ní žádný problém není. Jenže na druhou stranu, Schafferová byla dost chytrá na to, aby tuhle taktiku prokoukla a zjednodušení ji jen urazilo. „Já tě mám rád, fakt. Ale připadá mi škoda, abychom oba trávili život v něčem, kdy… v podstatě pořád bojujeme o každý krok, o každý rozhodnutí. Není lepší, když si oba najdeme někoho, kde to bude klapat víc? Protože mě už to unavuje, Andreo. Jsem asi,“ uchechtl se nevesele, „starej. Asi to vidím jinak.“

„Poslyš…“ polkla a najednou se zhoupla v bocích, aby byla pěti kroky u něj. Sotva znatelně zkřivila rty nesouhlasem, když sebou cukl – místo facky mu štíhlými prsty vjela do rozčepýřených vlasů. „Uznávám, že jsme to měli často jako na houpačce. Že je to divočejší. Zase to má trošku šmrnc, nenudíme se. Ale vždycky jsme to ustáli, ne? Nakonec jsme vždycky byli spolu. Tak nevidím důvod, proč,“ sjela dlaní na krk, „bychom nezvládli i toho. Přece-“
Ona to fakt dělá, pomyslel si ohromeně. Doopravdy se mě snaží zmanipulovat skrze sex. To jsem byl celé ty roky takové tupé hovado? To mi stačilo tak málo? „Andy,“ chytil ji za ruku a lehce sundal – myšlenka, že by se mohli rozloučit stylově a vlastně docela hezky, v něm totiž začala rychle zapouštět své rozdychtěné kořínky. Jo, v posteli jim to šlo téměř dokonale. Jenže to nestačilo. Už ne.

„Dost, Andy. Prosím.“
Zarazila se s rukou stále na jeho spánku. I ten letmý kontakt stačil na to, aby vnímala strnulost těla, které s ní jindy kooperovalo – někdy i proti vlastnímu pánovi. „Až tak?“
„Hm?“
„Až tak jsem ti odporná?“
„Ne. Ne, tím to fakt není. Jen…“ Nadechl se, rád, že se zase stáhla do původní pozice. „Nechci dávat nějaký falešný naděje. Rozcházíme se. Teda.. teda já, ale…“ Povzdechl si. „Tohle by mi nepřišlo ok.“

Odolávala touze popadnout tu posranou čínu, které donesl jedinou porci, protože už s ní nechtěl trávit ani minutu dokonce ani u společného jídla a hodit mu ji na hlavu. Ten sráč. Ten odporný slaboch, kdyby alespoň přiznal… „Takže… jdeš za ní, jo?“
„Co…?“
Složila ruce na prsou, aby nebylo poznat, jak se třesou. „Nedělej ze mě debila. Alespoň tohle si odpusť, když už jsi všechno rozbil.“
Tentokrát byla řada na něm, aby dramaticky zvrátil hlavu vzad. „Bože. Už postopadesáté: ne, nepodvádím tě a ani jsem nepodváděl. Nikdo třetí v tom není. Prostě jsem si jen uvědomil nějaké věci.“ Třeba i to, že mě nebaví neustále se obhajovat, permanentně odrážet podezření, vyjadřovat se k obviněním. Který idiot kdy řekl, že je žárlivost sexy?
„Já to totiž vím, Semire. Myslíš, že jsem slepá?“
„Heh?!“
Hrdlo se jí několikrát stáhlo, jak těžce polkla. „Samozřejmě, že to vím. Bylo mi to jasný. Ale říkala jsem si, že si chlap před svatbou holt trošku zaflirtuje, sám sobě dokáže, že zasnoubení neznamená koule ve svěráku, že je furt má… Ale ne, tobě to samozřejmě nemohlo stačit. A já husa! Karolina i Petra mě litovaly, taky to viděly… Jenže já musela být velkorysá! Měla jsem to utnout hned!“
Gerkhan na ni zíral s výrazem ruského vojáka, který napadl Ukrajinu a diví se, že ho místní nevítají šeříky. „O čem to mluvíš?!“
„Vážně chceš hrát tuhle komedii?“ Odfrkla si. „Ty a Tereza. Jak dlouho už?“
Směr, který to nabralo, absolutně nečekal. „C-co?“
Zakoktal se, takže důkaz viny. Proboha. Hlavně se nerozbrečet. „Věděla jsem, že mezi váma něco je. Ale věřila jsem ti, víš? Že si… fakt jen zaflirtuješ. Že to udržíš v nějakých… nějakých akceptovatelných mezích. Že se přece máme brát, tak nebudu stihačka, která ti bude v práci civět do mailů. Přece bys neohrozil, co spolu máme. Ne kvůli nějaké… uslintané nanynce, co na tebe čumí jako na pánaboha. Ale kdo je Semir Gerkhan, aby odmítl fanynku, když se mu sama ochotně cpe do postele, že?“

Začal cítit absurdní nutkání ke smíchu, něco mu ale napovídalo, že jen zvedne koutky a objeví se v policejních statistikách. „Andreo…“
„Tak jak dlouho ji šukáš?“
Trhl sebou. Netušil, zda ho víc znechutil ten vulgarismus, nebo skoro až bohorovný tón s jasným sdělením „já tě prohlédla“, s nímž ta slova pronesla. Téměř vítězně.
„Od té chaty jsem si tím byla skoro jistá. Ale možná už dýl?“
Jak mu nabízela přiznání. Skoro jako polehčující okolnost. Milodar. Na světě nebyl jiný člověk, který by ho dokázal tak dokonale vytočit. Cítil, jak mu pulsují tepénky ve spáncích a do čela stoupá horkost. Ne, poručil si. Ne. Výbuchem jí dáš, co chce. A to si nezaslouží. Ani dneska ne.
„Možná už od těch jejích narozenin?“
Ušklíbl se. Totálně absurdní divadlo. Podvádět s Terezou. S Terezou! Má se obhajovat, že nemá nic s lesbou. Zabolelo to. Jak ji taková pitomina vůbec mohla napadnout? „Ne, Andy,“ sebral veškerou zbývající energii. „Já s Wox nespal a nespím. A promiň. Řekl jsem, co jsem potřeboval (ohohoooo). Teď to zase začíná mít tvůj klasický rukopis, kdy bych měl vyvracet něco, co se nikdy nestalo. Fakt ne.“
„Nemys-!“

Vstal. „Opravdu mě mrzí, že jsem ti ublížil. Snad tomu jednou budeš schopna uvěřit. A… ať se ti daří. Já…“
Nevěřícně civěla na jeho nataženou pravici.
Rozpačitě zasunul dlaň do kapsy džínsů. Dobře, tak úplně nečekal, že to vyjde. „Fajn. Tak já si jdu sbalit věci.“

Naštěstí toho tady neměl moc. Po posledním rozchodu si přinesl jen drobnosti. Koneckonců, když byli spolu, většinu času trávili u něj v bytě, do práce to bylo daleko blíž a oběma se líbila vzdušnost interiéru, velká terasa i ujeté dvě koupelny.
Kartáček na zuby.
Wox.
Sprchový gel byl skoro na dně, s tím se tahat nebude.
Taková kravina. Tereza.
Ha, holící strojek! Však si říkal, že ho u sebe nemůže najít. Ještě hřeben. A pěna.
Vždyť o něj jako o chlapa nikdy nejevila zájem. Naopak.
Ložnice. Nabíječka v prvním šuflíku nočního stolku. Sice má vyviklaný konektor, ale ještě se může hodit. Corny tyčinka! Hm, nakousnutá. Na vyhození, ať tady nenechá jiný bordel než ten citový.
Ten odstup, co si studentka držela, ho skoro urážel, rozhodně znejišťoval. Jak Andrea přišla na tuhle totální blbost?
Troje… ne, čtyři boxerky, pyžamo, dvě trika, nějaké ponožky.
Tereza. Jo, měl z ní pocit, že je s ním ráda. Ale vůbec ne jako s chlapem.
Blbost, prostě. Blbost.
A hlavně... vždyť s ní svůj vztah se sekterářkou probíral. Dával jasně najevo, že jim to neklape. A ona ho hnala zpátky, nezkusila nic. NIC!
Rozhlédl se po místnosti. Už ho do očí netrklo nic, co by tu z jeho majetku zůstalo. A Andrea snad nebyla až tak vytočená, aby to případně hodila do popelnice. I když…

Z ložnice vyšel s nepořádným balíčkem v náručí.
Žena, bledá a jen zoufale udržující zbytky vnitřní rovnováhy, mlčky ukázala na na stole položenou igelitku.
„Díky, Andreo.“
Šustění plastové tašky. Takové requiem za vztah ve 21. století.
V předsíni si nazul tmavě hnědé polobotky a sáhl na kliku. Mám se jí zeptat, jak na tu blbost s Terezou přišla? Ne, proboha. Teď ne. Snad nejsi úplný cvok. „Tak ahoj.“
„Ahoj.“ Když zavíral dveře, stála opřená o kuchyňský stůl, jehož desku svírala oběma rukama.

Zamžikal, jak do ho tváře uhodilo přítmí a na léto i nepříjemný chlad.
Ani netušil, jak moc se to protáhlo.
A možná adekvátně. Takové věci netrvají a nemají trvat pár minut.

Jak se vlastně cítil?
Provinile? Trochu.
Svobodně? Zatím… moc ne.
Spíš… v něm začínal bublat vztek. Co to na něj zase vytáhla. Měl být radikálnější, daleko víc ji poslat do háje. Ok, měla právo být naštvaná na něj. A třeba i nespravedlivá. Ale co Andree udělala ta chudák holka?

Sedl do auta a odolal pokušení jen se opřít o sklo a přemýšlet.
Pryč.
Auto se vymotalo z bludiště jednosměrek a zařadilo se do poklidného pozdního provozu, který mu dovolil bloumat v myšlenkách.
Wox.
A že to prý zcela vážně probíraly i Petra s Karolinou? Heh?
Vždyť je to nesmysl.
Nikdy nedala žádný zájem o něj najevo.
Toho by si přece všiml, krucinál. Kdo jiný než on?
Sama mu říkala, ať si to se Schafferovou vyřeší, ať jde za snoubenkou.
Prostě jen klasické Andreino obvinění, zažil jich snad padesát. Jeden čas žárlila na Susannu.
Jasně.
Proč se tím vůbec zabývá? Andrea mu jen nasadila brouka do hlavy a on věnuje energii hlouposti.
Blikla mu červená. Sledoval, jak se do silnice klidným krokem pouští skupinka chodců.
Jednou jí dal pusu.
Takovou tu kamarádskou.
Spontánní nevinnou pusu.
Na té, ušklíbl se, když si vybavil sekretářčina slova, chatě. Nic tím nemyslel. Nebo skoro nic, rozhodně… to je jedno. Ale ta její reakce. Odtáhla se. Hned. Přestala se smát. Jako kdyby byla zhnusená. Bylo jí to nepříjemný. Jako chlap jí byl nepříjemný. Proto si říkal, že holt asi loví v jiných vodách a líbí se jí holky.

Nervózní troubení mu vyslalo jasný signál, že už na semaforu nějaký čas svítí zelená.
„Aby ses…“ ucedil, ale poslušně vůz popohnal.
Už se těšil, až se doma natáhne. Pustí si něco, čím si vygumuje mozek.
Možná se opije.

Ledaže…

Jak se asi zachová holka, která si myslí na chlapa, který je zadaný?
Jak se zachová holka jako Wox?

Zarazil se.
Ne. To není…
Že by?
To přece není možné, ne?
Navíc… dneska už toho měl fakt dost.
V hlavě mu začala jedna myšlenka stíhat druhou, vzpomínka se pokoušela propojit s další a vytvořit ucelený řetěz důkazů.
(ale vždyť nikdy nic nenaznačila! Jsi jen ješita, který se rozešel a hledá důkaz, že ještě není úplně k zahození)
A je už pozdě.
Bude spát (Tereza? Co si to nalháváš).
Jeď domů, pitomče. Vyspi se.
Než uděláš něco, čeho bys mohl litovat.

Na další křižovatce měl jet doleva, k bytu mu zbývalo sotva 400 metrů.

Semir hodil pravý blinkr.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Rez
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Ať chtěla nebo ne, stále se jí vracela základní myšlenka. - to asi nejde jen tak pustit Sad
Měla vztek, strašlivý vztek, to bezesporu. Ale zároveň jí v žaludku klíčil děs nad tím, co všechno tohle všechno může DOOPRAVDY znamenat. - Shocked Shocked Shocked
Technici chodi z prace o pul devate vecer? Shocked Jakou ze to maji pracovni dobu?
Kdo ví, pomyslel si Hartmutt. Kdybychom si to takhle určili i jindy, třeba by to mohlo být častější, možná se vážně stačí trochu postavit na zadní? - urcite to stoji aspon za pokus, Nielsi.
„To jste hodní, ale já si říkala, že se vám musím nějak odvděčit. „Peču osso buco, bude to tak za hodinku, nečekala jsem vás tak brzy. Nemáte ještě nějaký šílený hlad, ne?“ - Cocku s vejci u nich asi na jidelnicku nenajdu, co? Laughing
„No ale voní to božsky, není nad domácí kuchyni,“ zazubil se Niels. „To chlapa spolehlivě udrží doma, takže nemyslí na kraviny.“
Karolina stáhla rty do tenké linky a citron, který zrovna popadla do ruky, málem pouštěl šťávu i přes tlustou slupku.
- ajajaj, tohle se nepovedlo.
Trojice si vychutnávala každičké sousto a i poslední zbytky zeleninové omáčky poctivě vytřela střídkou křupavé ciabatty. - Budu nad svym obedem tise brecet a zavidet.
Tom tohle taky zbožňuje, zvládla nedodat. Sama netušila, proč se rozhodla pro tento pokrm, stačilo udělat zapečené kotlety. Možná jako vzdor? Tak proč celou dobu bojovala proti pocitu, že by měla udělat jednu porci navíc, aby ji Kranichovi donesla a on nebyl o nic ošizený? - Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Tohle je hrozne silny. Proste tam ten Tom je ve vsem, co dela. Porad. A to, co proziva, je od nej hrozna zrada. Sad
„Mno,“ poposedla technička, „každopádně na večer jsme vybavení. Máme… Netflix, HBO, tak si vybereme nějaký film, ne. Vína jsou tam ještě tři láhve, taky jsme koupili chipsy a…“ přimhouřila zelená očka významně, „taky balení Lindtek. O-ř-í-š-k-o-v-ý-ch.“ - Jdu zase tise brecet. Laughing Laughing Laughing
„Och,“ snažila se žena skrýt zklamání. „No tak… zítra? Je pátek, tak nemusíme druhý den brzy vstávat. Nebo můžeme i vyrazit někam na drink, dlouho jsme nikde nebyli. Dámská jízda! Nebo… klidně s Nielsem, samozřejmě. Uděláme si naprosto parádní večer! Užijeme si to, slibuju! A o víkendu jsem si říkala, že bychom klidně mohli někam zajet, klidně tam i přespat. Trochu se rozmazlit, udělat si radost. Co myslíš, Nielsi? Jak jsme jednou byli v tom malým apartmánku s bazénem.“ - to je mile.
„Musím si to s ním nějak vyříkat, přece ho nebudu ignorovat.“ - to je rozumne. Embarassed
Učitelka se zhluboka nadechla. „Celou dobu na to myslím. Nemůžu a… nechci odejít bez toho, abych mu dala ještě příležitost to vysvětlit. Nějak se domluvit, co by mohlo být dál. Jak by to třeba mohlo být dál.“
„Ale on si to nezaslouží!“
„Ale JÁ si to zasloužím!“ odsekla bruneta tvrději, než měla v úmyslu. „Miluju ho, chápeš? Plánovala jsem si s ním budoucnost, chtěla jsem s ním mít, krucinál, rodinu! Nechci to všechno zahodit kvůli… kvůli… právě že teď v týhle situaci ani pořádně nevím kvůli čemu přesně!“
- Sad Sad Sad
„To… to chápu,“ pokoušela se její kamarádka krotit, ale pronesená slova jí byla naprosto proti mysli. „Ale já mám strach, že ti prostě ublíží. Víš, co se říká. Podvedl jednou, povede zas. Udělá ti to znova. A pak to bude všechno daleko horší, protože ses namáhala s druhou šancí.“ - Myslim si, ze tady se Petra plete. Hrozne podle me zalezi, zda to byl jen ulet, coz je pripad KTD, nebo neco dlouhodebjsiho, vaznejsiho. Embarassed
„Jenže to nemůžeš vědět,“ špitl Niels. „Jak Toma znám, tak se teď neskutečně trápí. A jestli jsou spolu tak dlouho a tohle je první chyba, jakou udělal, tak… vždyť by bylo hrozně krutý úplně všechno zahodit.“ - Niels me v KTD neprestava prekvapovat. Neprohodi moc slov, ale kdyz uz, tak to vetsinou stoji za to.
„Právě. Já si s ním musím promluvit. Celý dnešní den jsem si představovala, co bych měla udělat a… já si nedokážu představit svou budoucnost bez něj. Prostě… proboha, Peťo, já ho miluju. Strašně ho miluju. Doteď jsme spolu všechno dokázali vyřešit, podporovali jsme se, bylo nám spolu fajn, každý den jsem se na něj těšila. Doopravdy jsem si říkala, jaký mám štěstí, že jsem ho… Když si připustím, že by tady najednou fakt nebyl, tak je mi tak… prázdně, je mi tak strašně úzko a zle, že…“ zalapala po dechu, protože se jí ze stresu nahrnuly do krku žaludeční šťávy. Gestem poděkovala Hartmuttovi, který jí bleskově přihrál svou vlastní sklenici s naředěným hruškovým džusem. - Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad
„Hele,“ chytila ji Karolina za paži. „Moc díky za všechnu tuhle péči. Jste oba naprosto úžasní. Nejlepší kamarádi, co člověk může mít, opravdu,“ zdůraznila, ráda, že se kamarádka přestala mračit. „Navíc… ať to zítra dopadne jakkoliv, ještě bych tu ráda přespala, prosím. No, a kdyby to bylo hodně mizerný, tak…. Tak pořád můžeme zamluvit ten penzion, to není nijak vyloučený,“ usmála se, ale byl to úsměv přes slzy. - to je mile. Embarassed
Petra se zatvářila a v tichosti doplnila i zbývající dvě sklenice. Hlavně se panu Kranichovi dopředu ohlas, pomyslela si skepticky. Aby tam už zítra neměl nakýblovanou jistou dámičku. - Chapu, ze je na nej nastvana, protoze ublizil kamaradce. Ale opravdu tomu veri, ze Tom a Wox spolu neco dlouhodobe pecou? Jen proto, ze si Wox obdobnym zpusobem (v jejich ocich) zacala se Semirem?
„Uvidíme. Ale nemůžu zahodit všechno, co jsme měli a vybudovali, aniž bych to probrala a viděla, na čem oba jsme. Třeba ještě máme nějakou šanci. Protože… já prostě cítím, strašně, ale úplně jasně cítím, že s ním chci být. Jsem na něj šíleně naštvaná. Pekelně moc. Ale při představě, jak si balím i zbytek věcí… odcházím… to prostě nejde. To je strašný.“ - Mam hroznou chut Karolinu obejmout a jen ji proste drzet. Sad
„Tak na to nemysli,“ podal jí technik sklo naplněné lahodným mokem. „Připíjím na to, ať to dobře dopadne. A věřím, že to tak bude. Vím, že se milujete. A to jedna chyba nemůže zabít.“ - Snad ma Niels pravdu.
„A, promiň.“ Naskládala misky na sebe a podala Turkovi ovladač. „Já teda zkusím napsat kousek diplomky, jsem hrozně pozadu.“ - Fuj, diplomka je sproste slovo!
„Chrrrrrrm,“ zahučel. Dobře věděl, proč dívka nemá na studium čas a pořádně ho to žralo. Nejenže se z alfa samce proměnil na mizerného ležáka, který se sám o sebe nepostará, natož aby plnil svou povinnost každý druhý večer holku kvalitně osoloužit, ale ještě jí kazil život i v tomhle. S podrážděným výrazem zkusil zapnout televizi a málem černý kvádřík odhodil na parkety, tak ho vytáčela vlastní nemotornost. - Docela drsna situace pro chlapa. Hlavne chlapa se Semirovym egem. Sad
Z toho, jak poraněnýma rukama nešikovně manipuloval s mobilem, bolelo dívku u srdce. „A copak?“ - Sad Sad Sad
Kdo by řekl, že diplomka může být únikem z reality? - To uz je hodne velka spatenka. Podarilo se ji aspon neco napsat?

Diky za dil a tesim se na pokracko! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

nový díííííl Very Happy


A Káji, díky za koment. Niels je tu klidná síla.
Z čočky bych brečela taky Laughing
Hartíci pracují ofiko cca ddo 18, reálně tam bývají do noci...
A hehe, náhodou, ty pralinky byly inspirovány naším společným večerem! Very Happy
Jo, Petra je vůči Wox hodně podezřívavá.
Nu a jo, ten večer blondie něco málo napsala, ale moc ne Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

nový díl Wink

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Zdar!

Zázraky se dějí a nový díl občas přiletí Wink
Enjoy Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

nový dííííl Smile

Kapitola 43: Tohle asi zatím nepůjde


Mějte se,

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
„Neříkej, že to zrovna tobě vadí, beztak si dáš ještě dneska tak dvě,“ zasmál se, ale nezněl vesele. „Nebo.. můžu jít na chvilku nahoru?“ - To uz se znaji tak dobre?
Poslední dny měl dojem, že je na světě jen do počtu – součástí alba úspěchů své nastávající manželky, mizerný člen pracovního týmu a kamarád jen ve chvíli, kdy s Karolinou cukrujícímu Kranichovi zbyde troška času. Jen od pondělí se asi pětkrát přistihl při myšlence, že je něco tak zajímavé či legrační, že by to měl sdílet s mladou blondýnkou, která by se pobavila a v odpovědi mu trošku zvedla ego. Jenže vlastní úsměv mu zhasl pokaždé, když si uvědomil současné napětí, které mezi nimi panovalo (a proč vůbec?) a telefon s rozepsanou zprávou odložil. - Njn, kdyz si kamos najde holku, tak je casu mene. A ty divne pocity, Semire, myslim si, ze dobre vis, proc.
Kráčeli bok po boku, Gerkhan ještě skleslejší než předtím. Potěšení z toho, že vidí spřízněnou duši, mu srazila její očividná rozmrzelost. Vážně se domníval, že bude mít dívka radost a prohodí spolu pár milých slov. Skoro uraženě odsekl, že pokud ji obtěžuje, on může zase klidně jít. - Libi se mi, jak se Wox opecovala. Rozhodne nebude fungovat jen jako bokovka a zvedac ega.
„Semire, proč tohle říkáš?“ došla jí trpělivost. „Vždyť dobře víš, že to Andrea buď nedovolí, nebo na tebe bude hrozně naštvaná. A asi se jí ani nedivím, sama bych nechtěla trávit víkend s někým, koho nemusím.“ - Bravo!
„Tak Andrea si důvod k naštvání najde vždycky, o tebe nejde.“ - Jo, Semire, jasne.
„Hlavně že máš jasno a že si takovou ženskou bereš.“
Zacivěl na ni. „Co?“
- *standing ovation*
„Promiň, jen… vzpomněla jsem si na tu šílenou cestu autem. Vzpamatovávala jsem se z toho týden. Sice chápu, proč ji to rozčílilo, ale… prostě to bylo nepříjemný. Promiň, nechtěla jsem na ni nasazovat, vyklouzlo mi to.“ - Ouch.
Kdyby Češka nebyla na holky, byl by skoro řekl, že žárlí - Na tuhle podstatnou drobnost jsem zapomnela. Shocked Laughing
„Jo, ten návrat byl blbej, to je pravda. Ono je to s ní složitý, víš? Cokoliv děláš, tak vlastně musíš přemýšlet nad tím, z čeho může být naštvaná. Vždycky si něco najde. Je to dohromady celkem fajn ženská, ale někdy mi přijde, že je v tomhle samonasírací. Vlastně jí ani nějaký věci ani neříkám,“ překvapil sám sebe konstatováním, aby raději přešel k omluvě. „Ale fakt to zhoršuje ta svatba. Asi ten všechen stres… až bude po ní,“ povzdechl si, „tak bude určitě konečně klid a trochu víc pohody. Sedne si to.“ - No, jen aby.
Jenže, zkrotila se dívka, jako idiot z toho stejně vzejdu já. On to na mě všechno vysype, já si budu lámat hlavu… a zatímco komisař šťastně a s ulehčením odejde domů házet cukrbliky na Andreu, já se budu trápit, všechno si promýšlet, analyzovat, vytvářet si domněnky. Nedělám nic jiného, než že mu nabíjím baterky, aby mohl s tou svou pokračovat dál. Koneckonců, proto přišel. Vyzpovídat se. A následky nesu já… všechny. „Tohle bys měl asi řešit s Andreou,“ pronesla. „Svěřit se jí, říci jí, že ti to vadí.“ - Go, girl, go!!!
„Je fajn se vidět, Semi. I na ten výlet bych ráda vyrazila. Ale prostě… jako tvou snoubenku by mě štvalo, že to probíráš s cizí ženskou a ne se mnou. Když tě to trápí, tak jí to řekni, ne? Tohle je přece hodně podstatný. Jestli tě má ráda, tak přece popřemýšlí nad tím, co potřebuješ.“ Nedalo se nic dělat, sama cítila, že právě překročila hranici, od které se slíbila držet na míle daleko. Teď už si nemohla nic nalhávat. Míchala se jim do toho. A možná… možná i trochu manipulovala. - V cem je to manipulace? Ze ho tlaci k tomu, aby udelal to, co viditelne zbytecne odsouva a omlouva vsim moznym?
A taky se trošku styděl za to, že se dneska jako na smilování čeká na návštěvu šéfové – potřeboval už konečně vidět novou tvář. - pochopitelny pocit.
Kranich se jen při myšlence na to, že by měl kousnout do nabídnuté koblihy, málem pozvracel. Jeho apetit vždy skvěle zrcadlil duševní stav – poslední desítky hodin skoro nejedl a teď se mu stresem žaludek přímo obracel. - Shocked Shocked Shocked Kranich odmitl koblihu!
„Jasně, šéfe,“ zakousl se Matty do koblihy, pečlivě olízl vyhřezlý nugát a čistou levačkou se zmocnil myši, aby začal s kontrolou dokumentů. - dalsi food porn. Laughing
Stačily tři dny, aby naprosto zpustl. Co bude dělat, pokud ho Kar definitivně pošle do háje? - Radsi si to ani nechci predstavit.
Ahoj. Poslyš… chtěla jsem… Myslím, že bychom si měli o tom všem promluvit. Probrat to a najít nějaké řešení,“ mínila nechodit kolem horké kaše. „Takže… máš volné odpoledne?“
„Samozřejmě,“ vydechl. I kdyby mu na ten čas dali termín na dlouho očekávanou transplantaci jater, zrušil by ji.
- Uf. Aspon se to mezi nimi nekam posouva.
Tmavýma očima přejela místnost, jako kdyby do ní snad vstupovala poprvé. Vše bylo na svém místě, jen ve váze na stole čekal nový prvek, ohromná barevná kytice. Mezi mnoha druhy květů a snítkami pistácií rozpoznala své oblíbené lilie... - Hrozny pocit. Sad
Jestli… jestli se chceš rozejít, tak prosím tě ne s tím, že jsi udělala něco špatně. Neudělala. Byl jsem s tebou šťastnej, doufal jsem, že budeme rodina. Pokud se to rozpadne, tak kvůli mé chybě. Promiň. Kdybych mohl vrátit čas, tak to udělám. Ale neumím to. Takže jen… promiň. Můžu jen doufat, že nám dáš šanci, že mě jedna chyba z naprostý nouze nebude stát všechno. Že třeba i tobě se mnou bylo dobře a nechceš to celý odpískat. - Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad
Trochu váhavě, ale přesto se mu vtulila do naznačeného objetí. Líbal ji do vlasů a tiskl ji k sobě. Cítila se dobře, cítila úlevu. Kdo ví, jak to dopadne, ale nemůže dělat špatně. - Awww. Sad
Té noci se poprvé po mnoha týdnech dobře vyspal. - Konecne. Embarassed
Dávno se rozhodla, že použije zdůvodnění, které je sice bolavé a nepravdivé, ale alespoň naplno nepřiznává, že se na Turka celý tým vykašlal kvůli volbě přítelkyně. - Ouch!
Vážně si myslel na to, že jeho podpora zlomí rekord. No vida, asi se přecenil. Nadhodnotil se jako policajt, jako oblíbený kolega… v čem ještě se mýlil? - Tohle je hrozne velka podpasovka. Sad Navic mu to mentalne asi hooodne nepomohlo.

Promnula si dásně. Postřeh mu nechyběl. Ale to mu měla říci pravdu? Na půjčky, Semirku, na půjčky koukám. Na to, jak to máte v Německu s lichváři, s RPSN, která společnost má jak nejlepší úrok, tak i nejsolidnější pověst. Protože máme dva nevydělávající lidi a dva byty, jejichž majitelé asi neotřou slzičku dojetí a s požehnáním jim neodpustí nájem. Do toho celá pečovatelská služba, záloha na postel, nově injekce… Stav studentčina účtu byl pochopitelně hubený celé ty roky, které trávila v Německu, komisař zase při rozchodu vyplácel Andreu ze společně kupovaného auta a jeho plat nebyl takový, aby dovolil vytvoření rezervy. Musí to nějak řešit, mít nějakou… finanční peřinu. „Ale, na nějaké blbosti. Zprávy a tak. Už končím.“ Proč mu přidělávat starosti? „Na co koukáš ty?“ - Shocked Shocked Shocked Tak tohle bude mit asi jeste docela zajimavou dohru. Sad Z ceho to bude splacet? Brigada? Kdy? Kde?
Chápala, že mu nebylo do řeči. Vstala, dokráčela k němu a opatrně sklopila nízkou ohrádku kolem postele, aby přisunula židli a položila si hlavu vedle jeho. „Jsem ráda, že tě mám tady,“ připomněla něžně. „Hrozně moc ráda.“
Zvedl koutek rtů a lehce nachýlil hlavu, aby se jejich tváře dotýkaly.
Lehké gesto, pár slov a rázem bylo jeho naladění plně jinde.
- Popetovala bych je. Embarassed
Kdosi, snad nějaká skupinka podle hlasu mladých lidí, přešla okolo. Hlučně se smála. Ani teď nedokázal vypnout klasickou policejní ostražitost a přestat skenovat prostředí.
Jeden z důvodů, proč s ním nebylo lehké žít.
- Awwww, krasne zakomponovany aspekt jeho zivota.
Nikdy si o sobě nemyslel, že je perfektní. Jistě, rád nasazoval masku všeználkovského neodolatelného, všemi žádaného floutka, ale blízcí přece věděli, že realita je odlišná. (Věděli?) - No to je otazka, Semire, zda vi.
Cholerik a workoholik se sklony k egoismu a který se nebránil nevinnému flirtu jinde. - Nice elevator pitch. Laughing Laughing Laughing
Popravdě už mu to bylo jedno, chtěl to mít jen… za sebou. Kdyby si to zítra mohli odbýt na radnici, byl by úplně nejraději – ale rozuměl, že ženy to mají jinak. Chtěl jí dopřát hezkou svatbu, na začátku ji chtěl taky. Pořádný rozzářený den s přáteli, kdy budou za hlavní hvězdy, užijí to s těmi, co je mají rádi a pak rozjedou legendární mejdan, co se potáhne do svítání. Vážně. Teď už to jen chtěl dorazit, unavený, znechucený. - Do tohohle stavu spadne asi 99% muzu odrazejicich neustale dotazy svych polovicek ohledne kytek, terminu, satu, programu, atd. Laughing Laughing Laughing
Tichým hlasem mu vyčetla nedostatek zájmu, jak od něj čekala něco jiného, jak ji trápí, jak jí rodiče říkají, že si s ním kazí život, a ona přesto vsadila na jeho kartu, jen aby znova a znova pochybovala o tom, zda nedělá chybu. Jak jí v práci podporují víc než on, soucítí s ní, nabízí porozumění, protože vidí, jak to s ním má těžké. - Shocked Shocked Shocked Zmena taktiky. Psychicky natlak. No, well done, Andreo.
Že si vedle něj snad už ani nepřipadá jako ženská.
Měl by se víc snažit, víc přemýšlet, být ochotnější. Zamyslet se nad sebou a tím, co působí druhým.
- Andreo, neni to tve decko, ale partner. Shocked
Vždyť se jí taky přizpůsoboval, volný čas většinou trávili podle jejích not, protože se kvůli náročné práci cítil provinile: přemýšlel o tom, co by ji potěšilo, kolikrát zatínal zuby při něčem, co mu šlo proti srsti, jen aby byla spokojená. - Sad Sad Sad
Nacházel pro sebe i silné argumenty, ale… nějak je nedokázal vyslovit, lámaly se o to vše, co dneska vyřkla. Věděl, že by se mu hlas třásl, koktal by a ona by ho s novým nábojem energie smetla jako vlna. - Tohle je hrozne silna scena. Sad Prece by mel byt schopny ji tohle vyvratit, rict, opecovat se. Tady uz je to hrozne za hranou.
Bylo něco špatně s ním, když poslední roky přibývalo dní, kdy stál pod Andreinými okny a nutil se vložit klíč do zámku? - Jo i ne. Tenhle pocit, ta nechut jit domu za partnerem podle me neni nic neprirozeneho. Podle me tohle proste obcas tak je. Na druhou stranu muze za to, ze Andrei nedal zpetnou vazbu, neresil to, ze ho dusi, jeji hloupe nalady, apod. Sad
Komisař se prudce otočil a s otevřenou pusou zíral na vyšňořeného parťáka, za jehož zády s lehkým podezřením vykukovala brunetka ve velké večerní. Jasně, jasně. Kranich říkal něco o divadle. Ale Gerkhan byl tak pohlcený sám sebou, že… nakonec měla Andrea pravdu, nebyl jen mizerný partner, ale ještě i příšerný kamarád. - Tak to vubec neni. Sad
Zase se cítil jako sobecké hovado, nejlepší přítel ho ale ujistil, že teď potřebuje vědět, co se děje, jinak si divadlo stejně neužije. - Awww, maji mezi sebou hezky vztah. Embarassed
Kranich poslouchal, přikyvoval a pak se vytasil s teorií, že jde možná jen o strach ze svatby. Říká to přece spousta chlapů, ne? Najednou ví, že to má být nadosmrti, že už nikdy neproběhne (nemělo by) to dobrodružství dobývání. Jen jedna ženská do konce. Není ani první, ani poslední, koho smetly pochybnosti. Ale on a Andrea spolu vydrželi celé roky, je blbost to teď odpískat kvůli záchvěvu paniky. Hlavu vzhůru, kamaráde, to dáte. - Ouch, Tome. Sad
Když teď sledoval, jak Tom dvorně nabídl brunetce rámě, aby se spolu vydali strávit společný čas, hezky oblečení, natěšení, bez hádek, s perspektivou pěkného zážitku, večeře, jak jim to spolu ladilo bez hádek, jak jednomu záleželo na druhém, bez hádek, chránili si svůj prostor… bodla ho závist. - Uvedomuje si Semir, ze v te myslence nekolikrat zminil hadky?
... a Frank, jediný částečný spojenec, odjel předevčírem na dovolenou. - Frank je v tymu #Semir a ne v tymu #Andrea? Laughing Tohle me zajima. Jak Traber vnima Andreu? Smile
„Já ji nemiluju,“ zachraplal zoufale a musel se opřít o stěnu, do takové míry ho srazila vlna dusivé paniky, co mu stiskla břicho a hruď. „Já s ní... já s ní nechci být. Proboha.“ - Tak tohle bude megapruser z Andreina pohledu, pro nej osvobozeni. Konecne je k sobe uprimny. * tleska *

Sešli se rovnou v obchodním centru, kde se v prvním patře nacházelo i několik ultramoderních sálů. Brunetka přišla nalehko, věci už si předtím hodila do bytu. Usmívala se. Nervózně, ale usmívala.
Po drobném zaváhání se políbili, Tom koupil mega porci šunkovosýrového popcornu a litr vychlazené Pepsi a společně poměrně spokojeně sledovali nového Bonda.
- Terko, to je krasny easter egg!!! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Jen teda si zrovna nevybrali nejlepsi film, vzhledem k jeho konci. Laughing Laughing Laughing Ale umim si predstavit, ze pak jeste sedeli pred salem nebo nekde v hospode/cajovne a probirali film.
Diskuze jim vystačila na celou cestu zpátky: Kar film nadchnul, Kranich byl výrazně zdrženlivější a finále se mu vůbec nezdálo. - Laughing Laughing Laughing Laughing Co se mu na tom nezdalo? Jeji nadseni z Craiga? Very Happy
„Rozumím. Tak…“ Vešel dovnitř, do náruče sebral polštář i přikrývku, aby se cestou ke dveřím sklonil k přítelkyni. „Dobrou, Kari,“ políbil ji na čelo.
Usmála se. „Hezký sny. Zítra, Tome.“
- Muminci. Tak snad to casem Kar prekona a budou spolu happy. A doufam, ze Kranich bude zbytek zivota poslusny a hodny manzilek. * hrozi pestickou *
Po procházení desítek stránek a hodinách, které promarnila studiem obchodních podmínek, se rozhodla pro něco, z čeho jí budou hořet tváře ještě týden – poprosila o pomoc rodiče. - Takze pujcka nakonec nebude? Uf. Co je na tom spatneho poprosit rodice o pomoc? Porad je jejich dite. Sad A tohle je mimoradna situace. Sad
„Hele, hele. Jestli vás to uklidní, nemíním kvůli němu ani končit školu a do třicítky nechci řešit ani svatbu, ani děti. No a on se podle mě taky nikam nepožene. Takže máme dost času na to vidět, jestli nám to klape, ne? A zatím… klape. Je… skvělej. Fakt skvělej, uvidíte. Dejte mu šanci, prosím.“ - Wox je do nej hrozne zamilovana. Laughing Laughing Laughing
Mít tu někoho blízkého, kdo by ji podpořil a trošku se o ni postaral, povzbudil ji a pozval třeba na oběd, vypadalo tak sladce. Protože, připomněla si smutně, já teď kromě Turka vážně nikoho nemám. A stačí jeden jediný telefonát, abych neměla vůbec nic, což se jí zatím pozoruhodně dařilo nepřipouštět k tělu… - Chjo, tohle je strasny. Sad Ma aspon moznost si s temi rodici zavolat a trochu to vyventilovat? Asi jim nebude vypravet o epizode s Kranichem, ale jinak... Mohlo by ji to pomoct. Sad
Byť… si asi fakt neodpočinu. - To asi ne. A pekne dlouho. Sad
Civěl do stropu a pokoušel se o neviditelnost celou dobu, co hledala poloztracené nové balení gumových rukavic, kdy hadrem vytírala rozlitou moč, ještě několikrát podlahu omývala vodou a milionem papírových utěrek, aby vzápětí místnost zahltil pach dezinfekce. Pečlivě očistila i postříkané nohy lůžka, pohovka a další nábytek stály naštěstí dostatečně daleko. Přemáhala obracející se žaludek, na tohle nebyla stavěná. Prostě nebyla. Ani netušila, co se jí zvládlo přepnout v mozku za program, že vedle nenechala ještě kaluž vlastních zvratků. - Pardon, ale hrozne se smeju. Embarassed Ta dezinfekce, spotreba papirovych uterek... Laughing Laughing Laughing Jako bych videla nas pred dvema lety. Laughing Laughing Laughing Bud to rozdejchas, Wox, nebo budes muset odejit. Mozek prejde na autopilota a udela to. Prece tam toho partnera v moci/zvratkach/exkrementech nenechas valet. Aspon mas zkusenost, ze zhrouceni/zvraceni/nechutenstvi atd. prijde az po krizi. Obavam se, ze tohle bylo jen prvni kolo a to druhe bude daleko horsi. Embarassed
Jen co jí ramena zalila horká voda, snažila potlačit myšlenku na to, že se jejich dialogy smrskly na málem holé věty.
To si neměli co říci?
- Tak Wox jen lita mezi nim, diplomkou a ted i brigadou. Semir lezi doma, civi do stropu a uzira se. Jo, nemate si moc co rict. Sad

Hura, docetla jsem resty. Tesim se na dalsi dil a jsem zvedava, jak to Wox se Semirem dal zvladnou.
A nemysli si, ze jsem si nevsimla, ze jsi preskocila v deji ten nejdulezitejsi flashback - Andreu dstici siru a Wox na oblacku z noveho vztahu. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj všichni,

nový díl je tu Smile

Káji, díky moc za luxusní koment, ani jsem Ti na některé věci neodpověděla, napravím to Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

hurá hurá hurá, nový díl Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
(dil 44.)
„Ummmmm…“ Zamžoural a protáhl se, aby klouby na jeho pravici zapraskaly o dřevěné opěradlo přistaveného křesla. Zasykl, nevděčný za tak nepříjemné procitnutí. Kde kruci byl? - awww. Nemúžu si pomoct, ale představa rozespalého Kranicha... *88*

Jo, jasně, jeho nevyžádané dobrodružství s mladou blondýnou, přiznání, rozluka s přítelkyní a její návrat, byť si už třetí večer rozkládal gauč. - krásně shrnuto.

„To vážně nevadí,“ zopakoval, zívl a posadil se. „Alespoň se můžeme rozloučit.“
S lehce nervózním úsměvem kývla a sklonila se, aby muže políbila na rty. „Tak ahoj.“
= Awww. Crying or Very sad Jsem jak malá, strašně jim držím pěsti, aby to jejich vztah dal. Aby to dali a byli zas happy. Embarassed

Místo toho hlavou spočinul na polštářku z vlastních paží a povzdechl si. - Awww. Embarassed

Pravda byla, že Kranich netušil. Příliš se soustředil na sebe a vztah s Karolinou, než aby měl kapacitu zjišťovat něco o svém nerozlučném příteli. - Je to smutné, ale já ho chápu. Embarassed Se Semirem asi nechce strávit většinu svého života. Embarassed

A teď, byť to snad bylo s učitelkou na nadějné cestě, opravdu neměl pocit, že by mohl prohlásit „hele, zlato, já si odpoledne po práci skočím za Semirem a Terezou, na večeři jsem zpátky.“ - zapeklitá situace. Confused

Musel se soustředit na to, aby to s Karolinou dal všechno do pořádku, mít ji v centru pozornosti a nedat jí jedinou záminku myslet si, že pro něj není absolutní priorita. A taky ho tížilo, co musel před Semirem tajit, když se jeho slečinka očividně na rozdíl od něj odmítala postavit k průšvihu čelem a přiznat se. - Teď sama nevím, co by v situaci, kdyby byl Turek zdravý a v psychické pohodě, bylo lepší. Pořád mám pocit, že spíš zatloukat, než za ním přijít a říct: "Kámo, tak jsem ti náhodou ojel přítelkyni, ale neboj, byl to fakt jen úlet."

Dobře, on sám si samozřejmě něco málo nechal pro sebe, nepochlubil se, když měli s Karolinou před třemi lety menší krizičku, kdy se zvládli každý den pohádat. Koneckonců trvala sotva dva týdny, tak nebylo co řešit. - <3 <3 <3

Ale Semir byl docela otevřená kniha, alespoň o tom byl Tom přesvědčen.
Nebýt blondýny, pokračovalo by to.
- Proč si nelhat do kapsy, že. Myslím si, že kdyby nepřišla Wox, přišla by jiná. Wink

Všechno to začalo, analyzoval policista zpětně s hořkostí v ústech, když si všichni mysleli, že Gerkhan řeší organizaci epické veselky, zatímco on už bůhvíjak dlouho vrkal (a vrzal) jinde. - Proč si všichni myslí, že se Semir s Wox spustil dřív, než to rozsekl s Andreou?


„Děje se něco?“ Ohó, nejoriginálnější otázka na světě. Možná bude následovat ohňostroj, protože je to po dvoumiliardté, co ji na světě někdo položil. Za posledních deset minut. - Aspoň má plusové body, že se zeptal. Jak jinak se zeptat? Od chlapa asi těžko čekat větší empatii a navíc Kranich není zrovna prototyp ohleduplnosti a diplomacie.

Semir se ošil. Ale změní, kamaráde. Už dneska večer. Změní se to právě proto, že svatba by opravdu ničím nehnula. Kvůli tomu do toho musím říznout. Jo, ulevilo by se mi, kdybych se ti svěřil. Jenže ty bys mi to rozmlouval, hučel bys do mě a přesvědčoval, že to mám ještě zkusit. Nechci se nechat nahlodat. Žádné další pokusy. Ne když jsem konečně zjistil, co si přeju. Nebo spíš… co nechci.

Vážně byl Kranich tak moc #teamAndrea? Nějak si neumím představit, že by spolu měli tak vřelý vztah.

Už tak je to těžké. Navíc to Andrea musí vědět první, to jediné jí dlužím. - Za tohle má u mě Semir milion plusových bodů. Crying or Very sad


Dovedl si představit, co ho za pár desítek minut čeká a nenáviděl ručičky svých staromilských náramkových hodinek, které nelítostně krájely čas dělící ho od chvíle, kdy Andree zaklepe na dveře. - Laughing Laughing Laughing Prý staromilských... Laughing Laughing Laughing

Bude to bolet, o tom nepochyboval. Zpevňoval obranné štíty, aby se měl čím chránit proti záplavě výčitek, vzteku a citového vydírání. Umínil si, že tentokrát jako prvok neskočí na usmiřovací sex, dobrou večeři ani jiné fyzické požitky, které ho jindy dokázaly ukonejšit a na několik dní zlomit hrot jeho nespokojenosti. Tentokrát fakt nepovolí.
Nesmí.
Kvůli nim oběma, proboha.
- Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Sad Tohle je hrozně smutné. Oba dva začínali ve vztahu s dobrými úmysly a nechali to tak nějak dojít do tohoto stavu. Ono je to vlastně hrozně jednoduché a tíživé. A Semir konečně sebral koule a šel to rozříznout. Co si budem, ty koule mu tam tak trochu přilepila zpátky Wox.

Opět se propadal do pocitů viny, jen aby sám na sebe křičel, že si oba zaslouží čelit pravdě a žít dobře, i když zvlášť. A opakovaně si nadával do pokrytců, kteří si takovými berličkami jen ulehčují život. - Jaké berličky máš na mysli? Např. ten šťastný život každý zvlášť?

Kranich stiskl rty. Ok, nechceš mluvit? Tak nechceš. Zařadil pětku a bradou pokynul směrem k autu, jehož řidič udělal myšku tak drzou, že další dva šoféři museli v hustém provozu dupnout na brzdu. „Jdeme po něm?“
Jeho nejlepší přítel dnes poprvé vycenil zuby v dravě vlčím úsměvu, vděčný za změnu tématu i příslib akce. „Jasně!“
- Smile


Kdyby takhle mělo vypadat jeho stáří, pak pevně doufal, že budou vážně existovat sebevražedné budky z Futuramy, nebo bude dostatek ostrých katan ke spáchání suppuky. Nechat si nejintimnější partie omývat cizí ženskou, byť se k tomu stavěla s profesionální rutinou a tunou empatie, patřilo mezi zážitky, které by si rád odpustil. Ale měl na dva dny klid, plně a v koupelně ho ošetřovatelky omývaly jen třikrát týdně. - Ten Easter egg. Laughing Mimochodem, tohle jsem několikrát slyšela v rodině jako konečnou, pokud se jedná o stáří a život obecně. Sad


Za týden by měl mít volné ruce a začít se trošku rozcvičovat, na to se těšil jako dítě – najíst se konečně příborem! - Je to šílené, kolik maličkostí je vlastně strašně důležitých. Embarassed

„Dáš si salát s kuřecím?“ Přerušila Wox jeho temné úvahy, kdy se znova a znova snažil dopočítat dne, kdy si zase bude připadat svéprávně a nedocházel k žádnému pozitivnímu výsledku. - Tohle je na nic. Sad

Dneska celý den strávila u počítače, pak se bez vysvětlení zvedla a půlhodinu seděla u zábradlí na malé terase, odkud zírala dolů na chodník, načež uvařila oběd (čtyři porce, takže zítra budou mít zase těstoviny s tuňákem, fň) a zase zapadla za monitor. - Pořád mohlo být hůř. Mohla to být třeba čočka nebo koprovka. Laughing

Zároveň naprosto nesnášel, že se o něj musela starat jako o mrzáka, kterým byl. Snad jen dočasně. Byl si jist, že se dívka pokouší skrýt obavy i soucit, jenže veškeré její snahy se rozsypaly, když si k němu stejně musela přisunout židli a krmit ho lžící, aby mu večer pomohla vyčistit zuby a vyprázdnila bažanta.
Sralo ho to.
Hrozně.
Copak ho někdy bude moci vnímat jako chlapa?
- Pořád zapomínám, že spolu Wox se Semirem asi nejsou ještě mnoho let a asi je jejich vztah "křehký". Navíc Semir má pokud jde sex docela velké nároky, zdá se. A zapomínám, že Wox je tam pětadvacet a to se vztah také vyvíjí jinak než po třicítce. Protože se mi na to chce Semirovi říct, proč si jako myslí, že se holka každou vteřinu zvedne, vykašle se na něj a půjde si hledat štěstí jinde?

Nic.
Vyvádělo ho to z míry, čekal, že tu Tom bude každé druhé odpoledne, že přivede Karolinu, alespoň někdy se utrhnou Niels a Petra. A když ne, že alespoň napíšou, zavolají.
To ho všichni odepsali?
- Sad Sad Sad

Kolegové na jeho rekonvalescenci hodili pár stovek eur, kamarádi, které měl za nejbližší lidi, se mu ani neozvali. Co tedy byl za člověka? Jakou měl vlastně hodnotu, co pro své okolí znamenal?
Měl bohužel až příliš volného času, aby nad tím přemýšlel.
- Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

Nechápal to. - Sad Sad Sad

(díl 45.)
Probuzení deset či patnáct minut před budíkem. Lehký údiv nad tím, kde to je a proč neleží ve své posteli. Pochopení. Hořký škleb. - Tohle musí být hrozné. Sad

Nejedno volné a líné víkendové jitro, kdy ji našel přesně v téhle poloze, plavovlásku jemně probudil, aby z ní ty kraťásky sundal úplně, položil se jí na záda a vychutnal si ji. Pak si dali báječnou snídani a co dělali později, mu vlastně splývalo v jakési spokojené mlze různých zážitků: drobných výletů do měst, která měl vzdálená pár desítek minut cesty a on je do té doby nenavštívil, výprav do přírody, jejíž klid začal oceňovat teprve skoro ve čtyřiceti, desítek restaurací, stánků a kaváren, kde si na něčem pošmákli, či potrestali mizernou recenzí protivnou obsluhu nebo třeba jen zevlování v posteli a koukání na film v případě, že venku bušil do střech vytrvalý studený déšť. - Přijde mi to jako dobrý kontrast vůči jeho životu s Andreou. Mám pocit, že s ní sice Semir někam jel, ale musel to být resort, přesně daný program a točilo se to víc kolem ní než něj.

O to všechno přišel.
Dočasně, snad.
- Tak snad, Semire.

Proboha, jakmile z něj sundají sádru, tak blondýnu ojede snad ještě na hajzlu ve špitále. - Semire?! *cudně si zakryla očičko*

Doteď se před ní styděl. - Ouch.

Trochu pohubla, což by přivítal, kdyby to jako první klasicky a krutě neodnesla velikost už tak nijak bujarého poprsí, hm. Tady to bylo docela dilema. - Hotová nespravedlnost. Laughing Ještě má zadek, Semire. Laughing Wink

Vážil si toho, co pro něj dělala. Fakt.
Nebylo fér chtít víc.
Makala, neopustila ho, snažila se, do toho všeho se pokoušela usmívat a tu přetvářku opouštěla jen ve chvíli, kdy byla přesvědčena, že ji nevidí.
Měl ji rád. Doopravdy.
Vážil si jí. Hodně.
Jeho statečná malá studentka.
Zvládala to skvěle.

A taky ji nesnášel.

Nebo alespoň začínal.
Za to, že se mohla klidně tohle ráno omluvit s tím, že toho má dost a končí.
Za to, že až bude vařit, zase tam dá málo pepře a on si nebude moc skočit do kuchyně, aby si pepřenku přinesl. Že mu ten pepř bude v jídle chybět a on se bude nenávidět za to, že se pitvá v takové kravině, když se ona tak moc namáhá.
Za to, že kdyby chtěla, může si jít večer zapíchat a on s tím nejenže nic neudělá, ale kromě závisti se může leda tak modlit, že se vrátí a podrží mu bažanta.
Za to, že je zdravá.
Polkl.
- Tyhle dva odstavce jsou skvěle napsané. Masterpiece!

Docela jí šla diplomka, tak si netroufla přerušit vzácnou chvíli, kdy měla slinu. Přidala snad patnáct stran, u dvanácti byla přesvědčena, že zůstanou i v konečné verzi. Jenže laptop odložila až o půl šesté a pak se jen natáhla na pohovku, která jí masakrovala páteř. Už si ani nevyčistila zuby po dvou nočních šálcích kávy, ach, musí teď rychle, než se Semir probere… - Ještě, že mám tohle za sebou. Uf!

Teď. Úplně viděl, jak nasazuje tu falešně pozitivní masku, kterou vydrží nosit až do večera.
Ale tu minutu, než rozlepila víčka, viděl pravou Terezu. Unavenou, nevyspalou, otrávenou.
Och bože, ona odejde.
Možná ne dneska, možná ne zítra, ale odejde.
- Na tohle se nedá nic říct. Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

Už prostě jen chtěl, aby to skončilo. Aby to všechno skončilo. - Crying or Very sad Přála bych mu, aby se brzo uzdravil a byl s Wox. A jí bych přála, aby se dokázala nějak přenést přes toho Kranicha. I když jak se člověk přenáší přes nevěru, byť to byl jen úlet? Confused

„To stačí, Katrin,“ zamumlala starší žena, naštvaná už tím, jak ji sourozenec dobře odhadl. To byla tak průhledná? To všichni věděli, že mezi sebe a Gerkhana prostě pořád neuměla postavit tlustou zeď totálního nezájmu? Och, trhněte si nohou! Byla připravena, že jestli blondýna zase začne s poučováním, připomene jí, že její vlastní rozhodnutí ji přivedla do sebevražedné sekty. Sestra se ale ve schopnostech vnímat situace zjevně posunula, protože lapla vlastní sklenku a změnila téma. - Hezký odkaz na canon. Wink Myslím si, že tohle je známka toho, že měla Andrea k Semirovi nějaké city a vážně s ním chtěla strávit život nebo aspoň část života. Embarassed

Schafferová i tak dorazila k sobě až po jedenácté, dala si rychlou sprchu, vklouzla do košilky z chladivého saténu a ulehla do postele. Její 3+1, který jí koupila rodina před pár lety, se nacházel v klidném bytovém domě na pomezí staré a moderní části Kolína. Dostupná doprava, spousta restaurací, obchodů, park, ale i hřiště a školy či školky pro děti, které od ní byly očekávány a které nepřišly.
Ve volném pokoji sušila prádlo.
- Aaaaa, ten sociální tlak a předurčený způsob života. A ta potupa, když to jako nejstarší dcera do rodiny nepřinesla. Confused

Povzdychla si.
Jo, to, jak se k ní Gerkhan zachoval, se nedalo odpustit.
Minimálně část její duše mu všechno to, čím si teď procházel, ze srdce přála. Zradil ji. Ponížil ji. Vzal všechny její jistoty, zmuchlal je jako staré noviny a odhodil kamsi za sebe, jen aby si sám otevřel úplně nové, neokoukané a POHODLNĚJŠÍ cesty. Dva roky jí to své posrané štěstíčko cpal do obličeje každý den, kdy dorazil na stanici s pitomým úsměvem, o který se nezapříčinila ona.
Tak ať si to užije, hajzl.
A ta jeho nanynka taky.
Ale i tak nezabránila tomu, aby nepřemýšlela nad tím, jak se bývalý snoubenec má a jak to zvládá.
Zakázala si dát to najevo, jenže to nebylo vůbec snadné. Nakonec to nevydržela a rádoby nenápadně se v práci zeptala Kranicha, o němž byla přesvědčena, že se s Gerkhanem často vídá. Jen cosi neurčitého zadrmolil a stáhl se, už nikdy na její pokus nenavázal.
Měl snad od Semira zákaz s ní mluvit?
- Tady je Andrea krásně lidsky popsaná. Embarassed Skvělá práce!

Nebylo to poprvé, co kvůli ex nemohla usnout, kdepak. Co si pro něj zažila bezesných nocí, ať už proto, že ji rozčílil, že čekala, až se vrátí z pozdní akce, nebo vydýchávala jeden z rozchodů. - hezký vhled do jejího pohledu na průběh jejich vztahu.

„Čína, vážně?“ Zakroutila nad nezvyklou volbou hlavou, obvykle tuhle kuchyni nevyhledával, byla na něj moc umělá a slaná. Ze skříňky vylovila dva talíře a postavila je na linku. Zdálo se jí to, nebo se jí za zády nepohodlně ošil? „Ale tak změna, no. Díky. Hele, počkej, tady je jen jedna porce. Neošidili tě? To nevím, jestli nám bude stačit, budu k tomu muset něco nakrájet, ach jo…“ - ta rutina, se kterou vytahuje dva talíře... Crying or Very sad

Dráždilo ji, jak se tváří polozúčastněně. Od chvíle, kdy přišel, jen pasivně seděl u stolu a civěl před sebe. Co se zase stalo? - slyším to otrávení.

I tak si nadával, že vůbec jedl, žaludek totálně sevřený. Když dobrých pět minut stál před dveřmi jejího bytu, čelem se opíral o hladkou dřevěnou desku, snažil se uklidnit sérií banálních dechových cvičení a sbíral odvahu do dalších minut, ty pitomé kousky vepřového hrozily výletem do jícnu.
- Sad Sad Sad

„Andy,“ pohlédl jí do očí. Vstal. „Já tě mám rád. Moc rád. Ale poslední dobou si čím dál víc říkám… přemýšlím…“
Vyschlo jí v krku. Měla dojem, že se jí žebra svírají a drtí plíce.
Zhluboka se nadechl. „Andreo… Já… Myslím, že my dva spolu prostě… Já se chci rozejít.“
- Tohle je drsný. Drsný, drsný, drsný. Shocked Shocked Shocked Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Jí se totálně zhroutil svět, který byl sice třeba nalomený, ale pořád držel při sobě, on věděl, že je momentálně největší hajzl na světě. Uvědomoval si Semir, že nese obří podíl na tom, že to nechal tak vyhnít? Má nějakou sebereflexi? Embarassed

----
Musím říct, že když se k té povídce vracím, čím dál víc si uvědomuju, jak moc depresivní ve své podstatě je. Embarassed
Jsem naivně romantická, já bych jim všem přála nějak tak... americky romanticko komediální konec, kdy si všichni padnou do náruče, co jsme si, to jsme si a jsou happy. Embarassed Dospělácké já samozřejmě ví, že i když je to fikce, tak si to tímhle nezkazíš a nebylo by pak o čem číst.
Poslední díl je drsný. I ten předchozí. A fakt dobře napsaný!!!

Doufám, že se Andrea nezačne smát nebo jinak znevažovat Semirovo rozhodnutí se rozejít.
Doufám, že v sobě Kranich sebere odvahu, Semira totálně neodstřihne a s Karolinou se nějak domluví na přijatelných podmínkách pro to, aby mohl přítele navštívit. I přesto, že si bude celou tu návštěvu připadat jak idiot.
Doufám, že Semir nepošle Kranicha do háje, pokud Tom sebere odvahu a sílu.
Doufám, že Wox, že se z toho nesloží a dostane aspoň trochu kapacity na Semira a nějak to vyřeší.
Doufám, že Andrea dokáže Semira odstřihnout úplně. A musím vážně pochválit, jak moc lidsky v tom posledním díle je napsaná. Fakt dobrá práce! (Stejně se bojím, že spolu se Semirem skončí a jeho to semele, protože si neumím představit, že by jejich teoretický vztah měl jinou dynamiku. Embarassed )
Doufám, že Kar bude po čase s Tomem zas nejvíc happy a budou spolu a budou mít tu budoucnost, co spolu mít chtěli.
Doufám, že to Semirovi neřekne někdo, kdo by mu to říct neměl.
Tohle je depka. Ale přesto se těším na další díl Exclamation Exclamation Exclamation
[img][/img]
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

vše nej do nového roku, já jsem ráda, že jsem ještě stihla díl Smile
Je mi líto, že jste si na něj museli počkat, ale okolnosti pro psaní nebyly příznivé.

Mějte se,

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Wow, poslední díl je vážně skvěle napsaný! Semir opravdu hodně překvapil.

Tohle… tohle bylo moc. Koneckonců, on sám měl na mysli i další argumenty pro rozchod, které mu základní úcta k ní a i vlastní pocit sebezáchovy nedovolily vyslovit – třeba že i přesto, že spolu chodí tak dlouho a oba překročili pětatřicítku, vlastně nikdy zcela vážně a realisticky nemluvili o dětech. Jako kdyby se oba báli, že nepůjde jen o další běžné téma, nad nímž se pohádají, ale o totální atomovou pumu, která definitivně ukáže, že jejich cesty vedou jinudy. A vida, to zjištění jen trvalo déle. - toto mě asi dostalo nejvíc. Semira napadly děti. Jako důvod. Shocked Shocked Shocked
Už jen pryč, nějak to tady důstojně uzavřít a zmizet. - bojím se, že v takové situaci a s takovou dynamikou vztahu, jakou Semir a Andrea mají, to o důstojnosti moc nebude. Sad
„Já tě mám rád, fakt. Ale připadá mi škoda, abychom oba trávili život v něčem, kdy… v podstatě pořád bojujeme o každý krok, o každý rozhodnutí. Není lepší, když si oba najdeme někoho, kde to bude klapat víc? Protože mě už to unavuje, Andreo. Jsem asi,“ uchechtl se nevesele, „starej. Asi to vidím jinak.“ - další odstavec, který mě u Semira překvapil a šokoval. V dobrém. Prostě wow. Shocked Shocked Shocked
Ona to fakt dělá, pomyslel si ohromeně. Doopravdy se mě snaží zmanipulovat skrze sex. To jsem byl celé ty roky takové tupé hovado? To mi stačilo tak málo? - ty momenty, kdy si člověk uvědomí, kam dal rozum, že se choval tak, jak se choval, jsou výborné.
Jenže to nestačilo. Už ne. - Shocked Shocked Shocked
Na světě nebyl jiný člověk, který by ho dokázal tak dokonale vytočit. Cítil, jak mu pulsují tepénky ve spáncích a do čela stoupá horkost. Ne, poručil si. Ne. Výbuchem jí dáš, co chce. A to si nezaslouží. Ani dneska ne. - fíha. Jen přemýšlím, proč si to Andrea nezaslouží. Anebo Semir mluví o sobě? Případně to bere fakt tak, že ruší svatbu těsně před jejím konáním a je to od něj podlé a hnusné?
Jak Semir Andreu přerušil. Pochopil, že to nemá smysl prodlužovat a chopil se akce.
Naštěstí toho tady neměl moc. Po posledním rozchodu si přinesl jen drobnosti. - no fuj, ten jejich vztah musel být opravdu narušený dlouho, když si přinesl jen pár věcí. Jakoby čekal, že to zas neklapne... Sad
Ten odstup, co si studentka držela, ho skoro urážel, rozhodně znejišťoval. - Laughing Laughing Laughing To se poprvé setkal s holkou, pro kterou je vstup do cizího vztahu (navíc po té chatě bych si já osobně dala fakt veliký pozor do toho nejít) něco, co prostě dělat nebude?
A Andrea snad nebyla až tak vytočená, aby to případně hodila do popelnice. I když… - Heh, nespoléhala bych na to. Laughing
Žena, bledá a jen zoufale udržující zbytky vnitřní rovnováhy, mlčky ukázala na na stole položenou igelitku. - tady je mi ji trochu líto. Embarassed Embarassed Embarassed
Mám se jí zeptat, jak na tu blbost s Terezou přišla? Ne, proboha. Teď ne. Snad nejsi úplný cvok. - Laughing Laughing Laughing Semir je sebevrah.
Jak se vlastně cítil?
Provinile? Trochu.
Svobodně? Zatím… moc ne.
Spíš… v něm začínal bublat vztek.
- Shocked Shocked Shocked Taková práce s emocemi, wow.
Toho by si přece všiml, krucinál. Kdo jiný než on? - Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing
Semir hodil pravý blinkr. - TO JE IDIOT. I-D-I-O-T!!!!!!!!!!!! Kurva, Semire, nemysli rozkrokem. Co udělá Andrea, když se s Wox dáš dohromady ještě ten večer? Co si pomyslí ostatní z bandy? Vážně to chceš té holce takhle ztížit? A co čekáš, že Wox udělá, když za ní s velkou pompou přijedeš, že jsi se rozešel s Andreou a můžete být konečně spolu? Uááááááááách! *rve si zoufale vlasy*

Výborný díl. Před jeho čtením jsem si nezopakovala děj z toho předchozího a jen jsem zírala, co bylo v ději. Semir - respekt. Nějaký vnitřní posun tam je a jsem za něj ráda (* odkašlává si a mumlá něco o jednom taxikáři*). Andrey je mi i není líto. Embarassed A jsem zvědavá, co bude s Wox. Hlavně ať ji proboha Semir nepřeválcuje! Shocked
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Kdo to dá - pokračování
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma